Zrní – Následuj kojota

Na něm Zrní navazují na svou okamžitě rozpoznatelnou poetiku setrvalého radostného okouzlení, které nepomíjí, ani když čelí nehezkým zážitkům. Vždy na straně slabších stojící kapela chce zlo odpuzovat neskonalou dobrotou, protentokrát se ale v oné poetice, která se částečně obnažuje jako ne tak nosná, jak se minule zdálo, dopouští určité monotónnosti.

Pokud jsme o předešlé desce psali, že umně zvládá nástrojový přetlak, aniž by sklouzávala k přebujelým exhibicím, na čtvrtém albu kapely se to tak docela nedaří. Zrní si jsou moc dobře vědomi klenotu, jaký mají v hlase Jana Ungera, jehož barva je schopná křesat světlo i v místech, která už nadobro opustila naděje, a jehož úsměv je stále citelný, ač ne vždy zpívá o přívětivých věcech. Ani on ale není všemocný a na albu tak najdeme vícero skladeb, které působí skicovitě či stojí na ne docela nosném motivu. Vůbec se zdá, že je tu až příliš napěněného nic. Každý z nemála nástrojů jako by byl více slyšet, zároveň ovšem budí dojem, že se tak děje proto, aby byla snáz zaplněna nezřídkavá prázdnota.

„Místy dokonce působí, že by ze sebe Zrní rádi stáhli škraloup dominantní líbeznosti.“

V protikladu však stojí třeba lehkonoze ubíhající „Lazar“, v němž kapela přece jen zúročuje schopnost vystavět na jednoduchém základě silnou píseň. Místy dokonce působí, že by ze sebe Zrní rádi stáhli škraloup dominantní líbeznosti a chtěli začít dupat, až by se hory otřásaly. Zapomínají ale při tom, že jsou pořád ještě bosi a coby takoví se drží při zdi a deska nikdy nepůsobí dostatečně energicky. Podobně instrumentální hravost není vždy sdílná, přenositelná – před pádnějším (uměleckým) obnažením jako by je brzdila přílišná cudnost a inklinace k „člověčince“.

„Cítíme v přírodě klid a moudrost,“ říká kapela a zabydluje desku zvířátky, až z toho jde hlava kolem. V touze být blízko posluchači nejenže na svém webu Zrní přibližují tvůrčí proces té které písničky, ale zejména usilují o univerzální vyznění i přitažlivou romantičnost, tak trochu jako by zpívali koledy. Takto jednoznačně vymezený přístup je ale brzdí a všeobjímající vlídnost může působit až nuceně.

Zrní ve své vzdušné a v jádru optimistické hudbě staví archu na cestu pryč ze světa, jehož temné kontury se nebojí pojmenovávat. Na albu „Následuj kojota“ však zároveň působí často ztraceně, jako by se hnali za chimérami. Verš „kéž to zlý tahle chvíle vyváží“ onu částečnou bezradnost vystihuje nejlépe.

fotografie: Šimon Vejvančický