Zeal & Ardor

Více než jen memy
17. listopadu 2018
Futurum Music Bar, Praha
Příběh Zeal & Ardor je jednou z krásných výpovědí o naší době. Idea propojit gospel s black metalem vznikla na výzvu k vymyšlení nejbizarnější žánrové kombinace na 4chanu a původně ji Manuel Gagneux realizoval v několika neučesaných, různorodých skladbách na Bandcampu a zhusta v nich využíval bizarní elektroniku. Skladby se následně virálně rozšířily i mezi lidi, které jinak black metal vůbec nezajímá, o gospelu nemluvě, a katapultovaly projekt mezi jména, která nesmí chybět na žádném festivalu ucházejícím se o přízvisko „aktuální“.

Kontext pražského koncertu už ale byl trochu jiný. Zatímco prvotní tvorba projektu měla při vší zábavnosti pramalou trvanlivost, letošní album Stranger Fruit ukazuje – úspěšnou – snahu o hlubší kompozice i koncept. A právě nové skladby udávaly náladu setu.

Na pódiu jako by probíhalo vymítání – osobních démonů i otrokářské minulosti bílého muže. Zběsilé kytarové vichřice střídaly majestátní gospelové nápěvy, přičemž jedinou konstantou zůstávala Gagneuxova zběsilost. Možná to byl vztek na občasné půlsekundové výpadky zvuku, možná na fans, jejichž odezva nebyla zpočátku tak divoká, jak by si principál představoval. Spíš se ale Gagneux zkrátka nechal plně strhnout energií vlastní hudby. Hudba zrozená z vtipu tu získala nečekanou autenticitu. A té si blackmetalisté vždycky cenili.

„Zařazení starší hitovky Devil Is Fine na závěr ukázalo, jak výrazně se kapela posunula.“

Zeal & Ardor ale měli k dobru ještě jednu věc, která současnému black metalu zoufale chybí: svěžest. Jejich riffy netrpí úctou k žánrovým pravidlům, snahou o technickou komplexnost nebo touhou po temnotě. Blackmetalové skřeky nesdělují okultní pravdy, navozují intenzitu. Když se pak v kontextu jemnějších pasáží rozjely sevřené smrště jako v Row Row, podlamovala se kolena a uhlazeně působící lidé pod pódiem spontánně rozjížděli moshpity.

S kratším, sevřenějším setem by šlo o jednu z nejlepších metalových živých kapel. Zeal & Ardor „nekecali, makali“ a díky promyšlené show s intenzivními světly a působivou pódiovkou, kde byla kapela rozestavěná do véčka (před bubeníkem Gagneux, vedle něj dva doprovodní zpěváci a po stranách hráči), působili jako jezdci apokalypsy nořící se z mlhy. Jenže set měl přes hodinu a během té doby jednak došlo na slabší chvíle, jednak se naplno ukázalo, že skladby fungují podle podobného mustru, a tak přesvědčivost kolísala. Přesto pozitivní dojmy převážily. Snad právě proto, že zařazení starší hitovky Devil Is Fine na závěr ukázalo, jak výrazně se kapela posunula. Uvidíme, jestli Zeal & Ardor brzy nevyhoří, teď ale naživo potvrdili status jednoho z pár opravdu zajímavých (black)metalových projektů dneška. O zábavnosti ani nemluvě.

26. 11. 2018 | Jan Starý