Wrekmeister Harmonies – The Alone Rush

Po vyčerpávající zkušenosti s úmrtím milované osoby a péčí o dalšího nemocného blízkého opustila dvojice ruch velkoměsta a přestěhovala se do malého přístavního městečka Astoria v Oregonu, aby zde zhojila šrámy na duši – a vedlejším produktem přemítání nad smrtí a ztrátou se stalo právě dva roky vznikající nové album. Kromě osobních zkušeností byly Wrekmeister Harmonies inspirací také literární díla. Od eseje britského spisovatele a environmentálního aktivisty George Monbiota (The Age of Loneliness Is Killing Us) až po novelu Lincoln in the Bardo od George Saunderse, jež zachycuje způsob, jakým se se ztrátou syna vyrovnával Abraham Lincoln. Už jen z toho je patrné, že se Wrekmeister Harmonies se pokouší uchopit podstatu lítosti a truchlení intimně, ale nikoli pouze impulzivně.

Proces vzniku desky, do nějž kromě Robinsona a Shaw zasáhli už jen perkusionista Thor Harris (Swans) a producent Martin Bisi, významně ovlivnil její charakter. Většina stopáže má intimní, komorní náturu, který na doommetalovou minulost kapely upomíná jen minimálně. Hudbě zůstala přemýšlivost, neuspěchanost a meditativní kvality, ovšem tam, kde se o sebe ještě na posledním albu Light Falls tříštily vlny hluku, nabízí nyní pohled na sotva zčeřenou vodní hladinu. Posluchač však skrz ni dohlédne do opravdu temných hloubek. Úvodní skladbě A 300 Years Old Slit Throat dominují táhlé smyčce a mohutný, avšak zranitelný Robinsonův zpěv, doplňovaný o spíše opatrné kytarové vybrnkávání a osamělé klavírní motivy. Nejdelší píseň alba Forgive Yourself and Let Go se rozprostírá na čtvrthodinové ploše a místy evokuje až výlet do osiřelé krajiny duchů, kam nás s úspěchem brávali třeba Godspeed You! Black Emperor. Prostřední disonantní část je jak vystřižená z noční můry a v závěru dají Wrekmeister Harmonies přeci jen vzpomenout na svou někdejší monumentálnost.

„Odměnou budiž upřímný a autentický úkaz toho, jak umělec reflektuje kruté okolní skutečnosti i své vnitřní rozpoložení.“

Duo si ovšem dokáže poradit i s výrazně kratší stopáží. Rozechvělá houslová linka a teskný přednes ve čtyřminutové Covered in Blood From Invisible Wounds by nezapadla ani na Skeleton Tree Nicka Cavea, další to desce vykvetlé z osobní tragédie. Jen o něco málo delší Descent Into Blindnes dělá čest svému názvu a umně vygraduje z křehké krásy do obrazu zkázy. Síla tentokrát nespočívá ve zvukové intenzitě, ale obnaženosti, s jakou Wrekmeister Harmonies rozjímají – ať už jim u toho na mysl přijde hluboký, ale hojivě působící smutek, či pod povrchem bublající primární strach.

The Alone Rush je deskou, za níž bezesporu stála trpělivost a přemýšlení a totéž bude vyžadovat i od vás. Odměnou budiž upřímný a autentický úkaz toho, jak umělec reflektuje kruté okolní skutečnosti i své vnitřní rozpoložení. Netuším, zda je album ukazatelem toho, kam se Wrekmeister Harmonies vydají dále – ale The Alone Rush zkrátka vzniknout musela.