Ucházím – Fragmenty vášní

Prachatičtí Ucházím potěšili už minulou nahrávkou Marnostroj, na kterou po pěti letech navazují další neméně zdařilou deskou. Netypicky pojatý hardcore punk trochu připomíná legendární F.P.B. nebo stále fungující rožnovskou scénu, což znamená, že zaujme částečnými přesahy do jiných sfér, v nichž se vedle ohromné syrovosti a živelnosti nachází dostatek prostoru pro překvapivé momenty či výrazně melodické a místy vyloženě fascinující nápěvy.

Možná zbytečně patetické intro hravě překonávají opravdu výrazné písně Stíny už jdou, Svrab nebo Chamtivej román, ale především k běžnému rocku se blížící Ďáblové na konci léta, když zvláště počínaje větou „tvý oči jsou tak prázdný“ skladba graduje způsobem budícím velké nadšení. Zatímco Blues mýho světa startuje hardcorově intenzivním nářezem, závěrečný Večírek oslňuje kytarově přehlušenou, ale přesto zřetelně patrnou a famózně strhující vokální linkou, kdy všichni ti Malátní, Krajčové, Klusové a Xindlové náhle padají z vrcholů hitparád a jsou potenciálně nahrazeni někým, kdo má alespoň nepřevzatého žánrového Anděla.

„Také v oblasti punku lze stále ještě něčím překvapit.“

Inteligentně pojaté, ale zároveň osobitě podivné texty jsou schopny dobře se vypořádat s naštěstí jen ojedinělými výkřiky jako „hej barmane, natoč dvě píva“ nebo „spadlo mi cigáro a nemůžu ho najít“, hrozícími propadem někam na úroveň Alkeholu, a jinak tedy zaujmou, ještě více ale potěší obsáhlé „zadání úkolů společenské hry případnému návštěvníku ucházejícího koncertu“, poskytující návod k optimálnímu prožití jejich živého hraní, a vůbec veškeré specificky a místy snad i vtipně sepsané informace o vzniku nahrávky či vyjádření díků všem vůkol.

Ať už se kapela jmenuje jakkoli, tohle album není ucházející, ale vskutku znamenité. Potvrzuje totiž fakt, že také v oblasti punku lze stále ještě něčím překvapit.