Tomáš Palucha | Unkilled Worker Machine

Hovořit o dvou stranách jedné mince by znamenalo podlehnutí klišovité frázi, na druhou stranu lze splitu přiznat, že ač různými prostředky, dosahují obě uskupení podobných cílů. Z mála získávají hodně (abychom užili jedno klišé, když jsme jiným pohrdli) a dotýkají se něčeho velmi archetypálního, což by se nikdy nepodařilo desce, která by podléhala dobově podmíněným stavům a aspiracím.

V případě dvojice vystupující jako Tomáš Palucha se nelze vyvarovat paralel s rozvážnou hudbou Earth, berte to ale spíše jen jako prvotní doporučení, protože mnohem více jde o podstatu skladeb postavených na porozumění dvou kytar. Ty vstupují do vzájemného (a pomalého) dialogu, v němž nejde o okamžité vzruchy, ale pátrání po něčem mnohem podstatnějším. Kytary, sem tam jiný nástroj – vždy křehce, ale ne vyplašeně. Pět skladeb Tomáše Paluchy je určeno k zastavení, při jakém se ze zdánlivě prázdné krajiny začnou vynořovat kontury něčeho uhrančivého.

„Split není okamžitě uhrančivou nahrávkou, ovšem coby zastavení v toku současnosti se všemi jejími charakteristikami je deska až nečekaně funkční.“

Unkilled Worker Machine (UKWM), tedy sólové snažení Todda Nesbitta obohacené o bubenici, představuje hodně syrový „bigbít“, který zcela rezignuje na budování rockových pomníků a vystačí si bohatě se základním rytmem, který nahodí puls posluchače na stejné tempo. Ve dvou podnikají UKWM okamžitou invazi, v jejíž razanci není ani tak zloba jako zkušenost, která prostě nemůže vyústit v něco příjemného. K osvícení tahle surová hudba nevede, bojovat s krutým světem je ale s její pomocí snazší. Protože když máme ostré lokty a situace nemá řešení, neznamená to, že bychom měli propadat panice. Vyloženě nabíjející podobné pojetí kytarové muziky není; v tom, jak si Todd počíná bez okolků, je spíše původ jisté nepříjemnosti. Inspirativnosti se tím ale nevyhýbá.

Ani split jako celek není okamžitě uhrančivou nahrávkou, ovšem coby zastavení v toku současnosti se všemi jejími charakteristikami je deska až nečekaně funkční. Podstata hudby obou kapel je krásně vystižena v Aranových doprovodných textech, které prokazují zřejmý průnik pod povrch, pochopení i nadšení. Nejen možnost jejich četby, ale též vtipný „retro“ potisk nálepek černých vinylů pak budiž druhotnou záminkou, proč do téhle desky investovat.

Ač hudebně odlišní, mají oba interpreti mnoho společného: jejich hudba nebombarduje hotovými stanovisky, ale hledá, pročež se skladby stávají pomyslnými záznamy myšlenek, nikoliv komplexními tezemi a návody k užití světa. Obě cesty – tedy ta rozjímavá i útočná – pak v prvé řadě ponoukají, abychom se sami snažili něčeho dobrat a nečekali jen na řešení. Pokud můžeme v případě obou dvojic muzikantů hovořit o rozmluvě, pak směrem k posluchači výsledný split představuje výzvu k ní.