The Prostitutes – Deaf to the Call
Pražští The Prostitutes náleží už několik let k nejlepším českým kapelám, jež se opírají o zřetelné základy v postpunkovém kytarovém rocku osmdesátých let, který natolik zdařile přenášejí do dnešní doby, že někomu můžou znít vyloženě současným způsobem.
Vedle žánrově částečně podobných Sunshine tak představují téměř vrchol toho, co lze slyšet v rámci česky lokalizovaného, ale anglicky zpívaného rocku, a co by, pokud by toho ve světě nebylo dostatek, mohlo obstojně konkurovat snad i v mezinárodním měřítku.
Třetí řadové album se od toho předchozího liší hlavně tím, že namísto střídání ostřejších a jemnějších songů se drží v jednolitější linii, kterou navozuje pocit kompromisu mezi oběma uvedenými protipóly. Převážné většině písní se daří chytře balancovat přesně na hraně mezi kytarovou syrovostí, zvukovou neučesaností i určitou potemnělostí na straně jedné a popově melodickou chytlavostí a zpěvností na straně druhé, aniž by přitom kterýkoli z těchto rysů převládal.
The Prostitutes – One Two Three Four
2011 | Championship Music | 44:54 (11 skladeb)
Ještě před realizací třetí studiovky se pánové odvážili vydat živou nahrávku, zaznamenanou 8. dubna 2011 v pražské Malostranské Besedě. Ačkoli se o zvuk postaral slovutný Dušan Neuwerth a o mix jeho bratr Tomáš, výsledek není zrovna optimální.
Záznam působí tak trochu zamlženým, neprůrazným a méně čitelným dojmem, přesto z něj dostatečně leze nejen značná koncertní energie, ale i veškerý melodický potenciál písní, které obstojí zřejmě v jakékoli podobě. Repertoárově jde převážně o songy z druhého alba, doplněné o dva kousky z debutu a jedinou novinku, následně vydanou na třetím albu. Především „Leave It Like It Is“ je opravdu neodolatelná hitovka, ale také řízné „Thank You“ či klidnější „Holiday“ jsou písně, jež stojí za to si občas poslechnout, třeba i ve zvukově nedokonalém provedení. Zvláště pokud jsou vloženy do pěkné krabičky s vyřezanými písmeny.
Hlavně vstupní „All the Money in the World“ zní jako ve všech směrech povedená a v tom nejlepším smyslu nakažlivá hitovka, které však silně konkuruje „Heart of Stone“, „Rage“, „Mr. Anderson“ nebo „Walking with Giants“. Většina skladeb těží z lehkonohých, byť tak trochu stereotypních rytmů, jež se přirozeně rozevírají do úderných refrénů, v jejichž kytarově důraznějším a výbušnějším ladění se zcela naplno projevuje veškerá nashromážděná energie, skvěle ošetřený zvuk nebo vyspělá produkce, pod níž je podepsán zkušený Martin „Youth“ Glover z Killing Joke. Částečně odlišnou, ale opravdu zdařilou tečku tvoří odlehčený, ovšem neméně gradovaný popěvek „Pull It Together“, albu jako celku dávající pečeť čehosi, co minimálně v tuzemském prostoru funguje.
Přestože jde opět o řádně výživnou porci relativně moderního bigbítu, zároveň se na mysl dere pocit, že skladby mají tendenci vzájemně splývat a že více tempové i výrazové rozmanitosti by jim prospělo. Přece jen, druhé album „Hometown Zombies“ bylo nejen hudebně pestřejší, ale i o něco nápaditější, zatímco toto představuje naprosto nepatrný krůček zpět.
