The Dillinger Escape Plan: koncert je rozpohybovaná meditace

Na Brutalu hrajete poprvé – měli jste na festival nějaké reference, než jste přijali pozvání?
Liam: Ano, Tomáš [Fiala – dramaturg BA] pořádal naše koncerty v Praze a Bratislavě, kde nám předal festivalové DVD a řekl, že by byl moc rád, kdybychom tu zahráli. A my zájem měli a pak už jsme jen naplánovali datum a jsme tady. Takže ano, jisté povědomí jsem o festivalu měl. Není sice tak velký jako Hellfest, ale pro zdejší region plní podobnou roli.

Přesně, já sám rád o Brutalu mluvím jako o lokálním Hellfestu, obě akce mají progresivní lineup…
Liam: Jasně, lineup je tady moc fajn, nejde po jménech, které hrají na všech akcích. Decapitated nehráli hodně dlouho, já sám jsem neviděl naživo Soilwork…

Jeff: Hodně evropských festivalů je velice eklektických, prezentují více žánrů, a Brutal Assault je takový…

Liam (hlubokým hlasem): Brutální!

Jeff: …že se kapely, a to se týká i nás, nesnaží škatulkovat jako …

Liam (hlubokým hlasem): Brutální!

Jeff: …jo, jako jednoznačně brutální. Jsem moc rád, že na akcích jako je tato můžeme hrát. Jsme metalová kapela, ano, ale ne v tom nejvíce zjevném smyslu. Kdyby nic jiného, s mnohými kapelami tady nás spojuje techničnost naší hudby.

Našli byste podobnou akci i ve Státech?
Jeff: Maryland Death Fest a možná putovní Mayhem Fest. Maryland systematicky zve kapely, o nichž jste si dost možná mysleli, že už je dávno po nich. A tu se zjeví kapela z Japonska!
Velký festival býval i v Millwaukee, podobná akce jako Mayhem je putovní festival Sounds of the Underground, ale nic z toho nemá parametry jako Brutal Assault. Mohou se ale rovnat jakousi upřímností, i když Mayhem je akce komerčnější, kde jsou headlinery kapely jako Behemoth, Slayer nebo Cannibal Corpse.

Liam: Tenhle festival je více zacílený a taky disponuje tímhle mimořádným místem [josefovskou pevností], které mu dodává na epičnosti.

„Vinyly byly první hudební záznamové médium a přežily všechny ostatní! A nemyslím si, že kdy zmizí.“

Už pár let „děláte“ na druhé dekádě existence vaší kapely. Zvažovali jste vydání „best of“ alba nebo vás tohle nezajímá?
Liam: Zdá se, že hodně kapel, které nahrají výběrovku – a možná je to jen můj nepřesný pohled na hudební průmysl –, tak učiní ve chvíli, kdy jim ve smlouvě s labelem zbývá ještě jedna slíbená deska. A tak si řeknou: „Nasrat, dáme jim živák nebo best of a budeme mít pokoj.“ Taky si myslím, že obchody s hudbou, následované labely a samotnými dlouhohrajícími deskami se stávají dinosaury. Vydání best of je přežitek – sestavit staré písničky a udělat nový mastering v době, kdy všichni streamují hudbu na internetu a sestavují si tak své vlastní best of, proč?

Jeff: My něco podobného udělali, když Greg [Puciato – zpěvák TDEP] vyzval fanoušky, aby sestavili svůj snový playlist. Autor toho nejlepšího od nás dostane vypálené CD s těmi skladbami a vlastnoručně vyrobený cover desky.

Liam: Jediné, co to snad dokáže odůvodnit, je doplňkový materiál – nové skladby nebo dema.

Jeff: Ale i to je jen kalkul. Neměl bych dobrý pocit, kdybych chtěl po fanoušcích, ať si koupí to, co už mají – akorát v jiném pořadí.

Je nějaký způsob alternativní distribuce, který vám sedí jako posluchačům?
Liam: Nemůžeš si stáhnout vinyl, respektive můžeš s vinylem dostat kartičku s informacemi, jak desku stáhnout, ale nikdy to nebude to samé.

Jeff: Já mám vinyly odjakživa rád, díky jejich velikosti si můžeš hrát, třeba pokud jde o grafiku. A jsou i další věci, pro které je mám rád. Bylo to první hudební záznamové médium a přežilo všechny ostatní! A nemyslím si, že kdy zmizí. Zvažujeme vydání limitovaných edicí sedmipalců, na které bychom nahrávali covery. Limitované edice jsou jediný způsob, jak lidi donutit platit za hudbu. Když řeknete, že daná deska vyjde jen v počtu dva tisíce kusů, vytváříte poptávku. Sice si budete moci stáhnout ty skladby, ale pokud samotná deska bude vydána jen v omezeném počtu, sáhne po ní dost lidí – nadšenců do hudby je hodně.

Dostáváte od kapel nabídky, abyste s nimi nahrávali splitka?
Liam: Stává se to, ale mám dojem, že jde o něco, co – a nerad bych, aby to znělo blbě – už jsme přerostli. Split nahrávky chápu jako něco, co pomáhá malým kapelám na lokální úrovni. Třeba když nemáte dost peněz na vydání samostatné desky, tak se podělíte s kapelou, s níž třeba koncertujete, nebo která je ze stejné oblasti. Pak to pomáhá nejen po finanční, ale i umělecké stránce. Takto nějak jsem vždy vnímal vyjednávání o splitkách.
Druhá možnost je nahrát něco takového pro radost nebo ze srandy. Žertovali jsme třeba o nahrání splitka s kapelou Dillinger Four. Jasně, že bych složil „opravdovou“ skladbu, ale v zásadě by šlo o srandu.
Možná bychom o tom uvažovali, kdyby nás třeba oslovil label, který vydává sérii sedmipalců, na které by nás chtěl mít. A pokud by nám sedělo směřování té série, proč ne.
A jestli si sám splitka kupuju? Jasně! Zrovna před pár dny jsme hráli s kapelou, která se nám hodně líbila, a oni byli nadšení ze svého nového splitka a to je fajn. Obě kapely na té desce sdílely několik členů, tak to je přirozené…

Jeff: Myslím, že umělecky jsou pro nás zajímavější přímé spolupráce. Něco v duchu „Metallica a Lou Reed“…

Liam: Anebo „Melvins a Big Business“. To se mi sakra líbí. Před patnácti lety jsme nahráli splitko s Norou, takže jsme si tím prošli. Respektuju povahu té věci, ale nemyslím si, že by nám to bylo k něčemu dobré. Raději bych vydal sedmipalec jen s naší hudbou, kterou by si lidi užili.
Jsme ve fázi, kdy nahrazujeme splitka tím, že si vybíráme kapely, s nimiž budeme jezdit turné. Tím uspokojujeme touhu poznat, jak by vyznělo to či ono spojení.

„Člověk cítí velkou zodpovědnost, když chce publiku představit něco nového, když chce, aby opustilo to, na čem lpí, své předsudky.“

Stalo se někdy, že jste na turné vybrali kapelu a neměli ani páru, jak ono spojení zabere?
Liam: Tak nějak to funguje vlastně pokaždé. Reprezentujeme všestranný styl, zatímco většina kapel, s nimiž koncertujeme, mívá úžeji zaměřené publikum, nikdy nevíme, jak to bude pospolu šlapat. Právě jsme skončili celkem rozsáhlé americké turné s Deftones a byli si celkem jistí, že to zabere, ale tak z pěti procent se báli, že to neklapne. Naštěstí to fungovalo, fanoušci kapel se semkli a sdíleli naši zálibu v hudbě. Nemáme s Deftones stejný základ, ale průsečík v podobě vášni pro hudbu máme společný.

Jeff: Jsme hrdí, že jsme mohli jet turné se System of a Down, s AFI, Mastodon či Deftones a hrát na Warped Tour anebo třeba tady na Brutal Assaultu a vždy si najít cestičky. Je ale velice stresující, když se snažíme sestavit lineup turné a nechceme, aby to bylo příliš jednoznačně metalové. Bavili jsme se třeba o možné šňůře s Dredg a říkali si, že by to mohlo fungovat, ale nakonec se to nepodařilo. Byla to částečně úleva, ale na druhou stranu – vždyť mě vlastně zajímalo, zda by to fungovalo. Člověk cítí velkou zodpovědnost, když chce publiku představit něco nového, když chce, aby opustilo to, na čem lpí, své předsudky. Chceme, aby lidi chodili na kapely, které dost možná ani neslyšeli, ale už si na ně utvořili názor. Myslím, že tohle nás baví, i s tím rizikem, že nám to vybuchne do ksichtu. A občas i vybuchne a dotkne se vaší peněženky až do té míry, že dumáte, zda se daná šňůra vůbec zaplatí.

Tuhle otázku asi slýcháte do omrzení, ale stejně: odkud se bere to neuvěřitelné množství energie, a jak ještě zvládáte přesně hrát onu spletitou muziku? Je to něco, na čem vědomě pracujete?
Liam: Není to něco, co si člověk bere domů za úkol. Možná by se dalo říct, že to je něco, na čem pracujeme, ale ne doslova. Když zkoušíme v zkušebně, jsme na druhé rychlosti z deseti, při zvukovce se dostaneme na čtyřku a samotný koncert jedeme na rychlost devět až deset. Děje se to spontánně. Neříkám, že když hrajeme skladbu poprvé, zní tak dobře, jak by měla. Na některých koncertech dosáhneme obrovské energie, ale nehrajeme úplně přesně. Někdy prostě máme chuť vydat úplně všechno a tak to i uděláme.
Nepracujeme na tom, spíše poznáme příležitost a chytíme se jí. Ať už jde o sdílenou energii kapely nebo osobní motivace, kdy zná očekávání a sám ví, čeho chce dosáhnout. Řekl bych, že čím více si užíváš sám, tím více si to užije i dav. Nebudu řešit, že jsem blbě zahrál jednu notu, když do dalších deseti dám vše.

Jeff: Když tohle člověk dělá patnáct let, přestane to řešit. Nemyslíš na to, jak máš chodit, prostě chodíš, a s hraním se to má podobně. Nemyslím na to, kam s prsty na hmatníku, prostě se hýbou samy.

Liam: Je to pro mě jako rozpohybovaná meditace. Přední část svého mozku zaměřím na něco nevzrušivého a pak už mám pocit, že sním.

Jeff: Čím méně na pódiu uvažuješ, tím lépe zahraješ.

Liam: Garantuju, že pětadevadesát procent situací, kdy něco podělám, je proto, že se mi do hlavy dostane jakási cizí myšlenka, na sekundu se zastavím a je to v hajzlu. Prostě nesmíš nechat tyhle „mozkové prdy“ vytrhnout tě ze stavu meditace.

„Je mi fuk, jestli je kapela skvělá a na cestě ke hvězdám, když nerespektuju, jak se k tomu staví.“

Četl jsem v rozhovoru s Gregem, že nemá rád „zdi smrti“ a podobné kousky v metalovém publiku. Je něco, co vás na metalových fanoušcích otravuje?
Liam: Metalové publikum v Evropě je hodně jiné než v Americe. Na koncertě před pár dny jsem si všimnul tělnatého chlápka v triku Napalm Death, který pařil úplně stejně na naše metalové i „klavírní“ skladby. V Americe je tohle ojedinělé. Fanoušci jsou tam vyhraněnější, hůř snáší, když do svých skladeb dáte melodie. Obecně nesnáším lidi, kteří nejsou schopni přijmout změnu anebo něco, na co nejsou zvyklí. Když jsem vyrůstal, byl jsem jako houba, která chce vsáknout co nejvíce hudby, kultury… Takže mě frustruje, když si lidi umanou, že je něco blbé, protože tam „někdo moc zpívá“.

Jeff: Jsou lidi, kterým se líbí country, punk anebo metal, a i když se mi něco z toho líbí, neznamená to nutně, že mám rád i všechny ostatní, kterým se to líbí taky. „Mám rád metal, a pokud nemůžu přečíst, co máš v logu, je to super! A pokud tvoje logo přečtu, stojí to za prd!“ Jasně, máš na takový postoj právo, ale proč být tak povrchní? „Nesnáším náboženství“, říká někdo, ale proč se tak upínat?

V tomhle směru bylo osvěžující vidět včera koncert Horse the Band, kteří parodovali stereotypní vyvolávačky mezi písničkami…
Liam: No, to si umím představit…

A když o nich mluvíme: jsou kapely, k nimž máte obzvláště blízko, k nimž vás váže přátelství?
Jeff: Těch je! The Bronx…

Liam: Mnohdy jde o kapely, u nichž lidé nechápou, proč k nim máme blízko, když si nejme podobní hudebně. The Bronx by nám hudebně nemohli být více vzdálení, ale pokud jde o přístup a jejich pohled na hudební průmysl či to, jak se chtějí prezentovat, máme k nim rozhodně blíže než ke Slayer. Podobně se to má s Deftones, Animals As Leaders, s těmi si sedíme.

Jeff: Prostě vyjmenuj všechny kapely, s nimiž jsme kdy hráli, ať někoho nenaserem.

Liam: Jednu dobu jsem měl hodně blízko k Botch… Between the Buried and Me. Svým způsobem Darkest Hours, Poison the Well. Je hodně kapel, s nimiž jsme hráli a skamarádili se, ale když s někým trávíš každý den a každý večer posloucháš jejich hudbu, nedá se tomu pomoct.

To jste nikdy nehráli s kapelou, která by vás prudila? A nemusíte ani jmenovat…
Jeff: Avenged Sevenfold! Jared Leto. S Avenged jsme se potkali na raném turné a to byly kundy! Na konci turné nám říkali (paroduje omluvný hlas) „Sorry, že jsme takoví hňupi“, ale já se k tomu nedokážu vztáhnout. Je mi fuk, jestli je kapela skvělá a na cestě ke hvězdám, když nerespektuju, jak se k tomu staví.

Liam: Mysleli si, že „St. Anger“ je nelepší deska od Metallicy. To mluví za vše.

fotografie: Zdeněk Zelený, Mr. Mora, Ronan Thenadey (Flickr)
Za zprostředkování rozhovoru děkujeme Honzovi Novákovi a tour manažerce Jennifer.