Tephra – Tempel
Když před několika lety koncertovala Tephra v Brně, zapsala se do paměti přítomných natolik, že zrušené turné, které ji k nám mělo znovu přivézt, leckdo zklamaně oplakal. Nejlepší známka toho, jak (dobře) se zapsala. A další důvod, proč se na ni těšit, dává album „Tempel“, jímž se kapela posunula do nových a pestřejších oblastí.
Aby bylo jasno – hutná a razantní je deska stejně jako ta minulá. Oproti „A Modicum of Truth“ se však kapela vzdala dřívější táhlosti a pomalého vyčkávání na zkázu a nahradila je dynamikou a pestřejší paletou nálad, aniž by ovšem ztratila na pádnosti. Pořád platí také to, že školu Neurosis Tephra nezapře, ale na tom, když za albem cítíme vzory a souhlasně u toho pokyvujeme, přece není nic špatného.
Poté, co se v úvodní „Ghost“ na dlouhou dobu rozloučí se zpěvem, vrhnou posluchače do sice v jádru věcného, ale též pestrého představení, které si stále nejvíc bere z hardcoru, ale neváhá se pouštět i do oblastí, kde se za zvuků kytar tančí. Něco podobného učinili docela nedávno i The Ocean (v nichž v úplných začátcích hrál zpěvák Ercüment Kasalar), kteří do své hardcorové minulosti pustili čistě artrockové radovánky. To Tephra až tak daleko nezachází a maximálně občas zavadí o psychedelický riff, posun je ale i tak zřetelný. A pokud skladba „Deadman's Path“, v níž se zase vrátí ke zpěvu, stvrzuje posun k celkové vzletnosti, jíž se nově přibližují takovým Junius, pak precizní instrumentální výlety v „Seven Teeth“ zpětně potvrzují smysluplnost dřívějšího koncertního spojení Tephry s Obstacles.
„Někomu bude možná chybět více špíny, ale nejen z ní vyrůstá nakažlivost podobné hudby.“
Celkový tvar je tak na jedné straně pestrý, na druhé v jednotlivých skladbách čitelný, ale jen stěží obvinitelný z kalkulu. Tephra si dokáže posluchače připravovat, zpracovávat i nechávat obohaceného; svaté trojici zajímavé hudby je učiněno zadost. Někomu bude možná chybět více špíny, ale nejen z ní vyrůstá nakažlivost podobné hudby. Tephra si totiž potykala s větším množství emocí a při zachování strohého výrazu popustila uzdu instrumentálních možností.
„Tempel“ umožňuje velice ucelený zážitek, z něhož zůstane více, než jen zalehlé uši a bolest za krkem, přestože i pro ty je zde bezpočet záminek. I když se ale Tephra pouští do éteričtějších oblastí kytarové hudby, nezapomíná na své kořeny a z těchto odboček a výletu se vrací pořádně schvácená. Výrazná nahrávka zajímavé kapely ve vývoji.
