Tábor radosti, Aun, Visions

Pokud máte rádi nejednoznačnou hudbu, která nechává velký prostor pro domýšlení, dá se říct, že neprohloupíte, vydáte-li se na koncert všemožných ambientních či industriálních žánrů poslepu. Ne snad, že by z čehokoliv z těchto stylů padala čelist, ale „být průměrným darkambientním projektem“ je furt lepší, než být „průměrnou rockovou kapelou“. Pořád tu totiž máme onu nejednoznačnost a prostor pro domýšlení, když nás sama hudba nestrhne.

A tak jakkoliv mě jednočlenný projekt Visions v podstatě nijak nezaujal a kandaské duo Aun zanechalo stopu dosti proměnlivou, odcházel jsem z milého prostředí studentského klubu K4 potěšen a to nikoliv pouze díky jako vždy hypnotickému Táboru radosti.

Těší mne temná hudba, ale nesdílím nadšení z kteréhokoliv projektu, který z notebooku generuje monotónní ozvěny propastí, aniž by i ty byly bůhvíjak náladotvorné. Což se mi přihodilo u Visions. Notebookovému hřmění, jemuž asistovala nezvykle barevná projekce (údajně odrážející fascinaci vesmírem), neškodila ani tak sama vrozená monotónnost, jako neschopnost vykřesat z něj něco jedinečného, byť by mělo jít třeba o uvedení posluchače do deprese.

Zvlášť trudné pak byly pokusy o spojení technologií s „živými nástroji“, kdy se Fréderic Arbour pokoušel digitální ruchy obohacovat šmidláním na všemožné perkuse. Setkání to nebylo smysluplné, rozdíl mezi reprodukcí a doprovodnými hluky byl příliš rušivý, a tudíž digitálním ozvěnám propastí nic nepřidávající. V dronových duněních je něco apriorně přitažlivého, a o to více by neškodilo snažit se někam je vést a ovládnout. Tady podlehl autor své hudbě natolik, že se v ní zcela ztratil a mohl pokračovat donekonečna, aniž bychom zaznamenali změnu. Do výskotu bylo po čtyřiceti minutách jen zvukařovi.

Duo Aun vcelku utěšeně vystihla ve své osobitosti nadstandardní videoprojekce. Kanaďané střídali obrazy i jejich styl, stejně jako byla proměnlivá jejich hudba. Od tlumených rytmických hymen s nepříjemným hlukovým podložím po písňový tvar připomínající nejen díky ženskému zpěvu a navzdory absenci kytar některé severské avant-metalové kapely.

Tvorba interpretů jako Aun je naplno srostlá s městským prostředím, když útočí na možná univerzální emoce, zato prostřednictvím obrazů industriálního zmaru či odlidštěnosti. Ve videoprojekcích Aun jsme ani nestačili postřehnout vybudování staveb a už je přemazávaly jiné.

Ne nadarmo tak čeští zástupci Tábor radosti vystoupili jako hlavní hvězdy (a ne jen důstojný, ale přece jen support zahraničních umělců). V oblasti temné hudby u nás nemáme větší „hitmakery“, kteří však umí své martialindustriální šlágry vybavovat podstatným množstvím nejednoznačnosti. Nikdy jsem nepřišel na to, jak Tábor radosti naživo generuje svou hudbu a je mi to celkem jedno. Stačí synchronní vynoření v bílých maskách, zlověstné chorály a zejména propracovaná hudba, které jednoznačně ukazují, že tady nejde o pohodlný poslech a lákavé tanečky. Zde se přidaly ještě stroboskopy nutící přivírat oči. Ne, ke štěstí většinou potřebuji docela hodně, v případě Tábora radosti ale právě všemožné střípky sestavují nesmírně uspokojivý celek.

Jediným nedostatkem vcelku dlouhého průřezového vystoupení tak byla hlasitost, jejíž nedostatečnost vynikla o to více, oč agresivnější bylo blikání stroboskopů. V Táboře radosti není čas na veselice ani ticho a já se nemůžu dočkat, až na něj zase pojedu a zvukař se nebude muset vázat technickými možnostmi a dovolí dětem hvězd, aby své táborníky utloukli.