Sunshine – Back to the Roots
Táborští světoběžníci Sunshine za sebou mají velmi pestrou cestu, kdy se z pozice undergroundové a bezmála hardcorové kapely, která projela půlku světa, ale doma o ní věděli jen znalci, dopracovali do role relativně populárního, leč většinovému publiku stále neznámého tělesa, jemuž podzemí sice nemůže přijít na jméno, ale kritici jej většinou chválí a respektují.
Ještě před dovršením dvaceti let existence došlo k bilancování, jehož výsledek představuje více než hodinový dokument, který byl loni na podzim pouštěn před jejich koncerty, aby pak následně vyšel také fyzicky hmotnou formou. Ohledně titulků si lze vybrat z české nebo anglické verze, což nutno chválit už jen proto, že projekt jako celek je výrazně oboujazyčný.
Pakliže měl být osou dokumentu rozhovor, který se členy souboru sedícími na pohovce vede hudební publicista Pavel Turek, pak je dobře, že byl tento dialog omezen pouze na několik málo fragmentů. Nejenže má natolik špatný zvuk, že místy není rozumět všemu vyřčenému, ale ze všech přítomných pánů to leze jako z chlupaté deky. Těžko určit, zda nemají co říct či se jen bojí otevřeně vyjádřit, ale není pochyb o tom, že tato část dokumentu se hrubě nepovedla.
Rozhodně lépe naštěstí působí vyjádření mnoha lidí, kteří se v minulosti kolem souboru pohybovali. Většinou jde o cizince, ale ať už se slova ujímají manažeři, producenti, promotéři, vydavatelé či jiná podobná havěť, oproti hlavním protagonistům jsou vesměs sdílnější a výřečnější, takže člověk se od nich kupodivu a přitom zcela nepřekvapivě doví více než od samotné kapely. Někdy je to i zábavné, třeba když se s patřičným nadhledem probírá Kayova tvůrčí náročnost nebo sexuální orientace, leč korunu nasazuje David Urban z agentury D_Smack_U, jenž dotyčné označuje jako přizdisráče, ale zároveň s nimi prožil tolik, že jeho tvrzení nutno brát s nadsázkou.
„Byť název dokumentu slibuje údajný návrat k vlastním kořenům, právě ty jsou zde téměř zcela zamlčeny.“
Chvalitebně dopadá poměrně zdařilá grafika, jakož i svižně odsýpající momentky z dávných cest po Americe, Japonsku, Evropě a Rusku. Zjevuje se v nich smutně úsměvná krátká vzpomínka na Dádu z Ember či Lvmen, jenž před pár lety tragicky zemřel, ale občas i nějaký ten přízemně vtipný moment, jakým je například dezolátní scénka, v níž zaujme nejprve vyřčený a vzápětí reálně zhmotněný vánoční stromeček v prdeli, což v danou chvíli pobaví.
Překvapivě málo je zde vlastní autorské hudby, nemluvě o zcela opomenutých videoklipech. Téměř vše se tak soustředí do jakýchsi koncertních poloklipů, jimiž jsou opatřeny songy „Velvet Suicide“, „Today (Is Not the Day)“ a „Top! Top! The Radio!“, což v součtu spíše nestačí. Tohoto poznání lze litovat už jen proto, že tvorba souboru ze všech jeho hudebně proměnlivých období a i přes výhrady patří k tomu nejlepšímu, co u nás za poslední dvě dekády vzniklo.
Ačkoli někteří aktéři dokumentu polemizují také o tom, zda pánové zradili či nezradili svůj někdejší undergroundově syrový původ, daleko větším mínusem se jeví jejich citelně zamlžená minulost. Nejenže je jim už několik let právem vytýkáno, že kdovíproč zapírají své skutečně debutové album, ale ani nyní se v tomto směru neděje nic nového. Takže byť název dokumentu slibuje údajný návrat k vlastním kořenům, právě ty jsou zde téměř zcela zamlčeny.
Vytknout lze ledacos, třeba i nepatrný detail, že název Czech republic nelze překládat jako Čechy, neboť rozhodně nejde o totéž. Přesto v souhrnu možno pochválit solidně zpracovaný dokument, na který se přes jeho zjevné nedostatky lze koukat i opakovaně.
