Steve von Till: hudba rodiny Neurosis stojí na společné práci

Ještěže jsme probuzení okecali pozdravy od Ides of Gemini, kteří ten den hráli v Praze a von Tilla nechali pozdravovat, zajisté nejen proto, že u labelu Neurot na jaře debutovali. Podzim pak patřil novému albu Neurosis, které stvrdilo, co Scott v rozhovoru říká – totiž že takováto hudba musí být výsledkem symbiózy skupiny muzikantů, kteří své hudbě plně věří a podléhají.

Neurosis vyšlo nové album, což je událost, kterou vyhlíží stále více lidí. Pamatuješ si, kdy ti poprvé došlo, jak netrpěliví lidé jsou, jak silné je jejich nutkání slyšet novou hudbu tvé kapely?
Ani ne, tohle je něco, co pomalu rostlo rok po roku. Pamatuju si, že v dávných letech jsme všem byli úplně ukradení, ale něco v naší hudbě muselo být odjakživa. Pro nás je ovšem nejdůležitější, že stále můžeme tvořit novou hudbu, že se můžeme vyvíjet a zlepšovat v tom, co děláme. Že jiní lidé v naší hudbě nacházejí něco pro ně důležitého, to je požehnání a velká čest. Ale naše tvorba je především otázkou velice osobního sebevyjádření, kterým musíme v našich životech znovu a znovu procházet.

Přesto přese všechno ten tlak zvnějšku musíš cítit, muselo to posílit i s nástupem internetu…
Samozřejmě ho vnímám, navíc o to silněji, neboť řídíme svůj vlastní label a jsme zapojeni do každé části procesu výroby desky. Nikdy ale necítíme, že by na nás někdo tlačil – ovšem pokud jde o vzrušení z každé nové hudby, kterou vypustíme, tak to samozřejmě vnímáme.

Michael Gira ze Swans nedávno napsal, že by už nikdy nešel pod jiný label než jeho vlastní. Máš pro jeho postoj pochopení?
Myslím, že ano. Je dobré, když nikdo další nestrhá pracky do toho, co ti je vzácné. Naše hudba je naše životní práce. Znamená pro nás příliš, než abychom do ní pustili někoho jiného a on mohl způsobit, že by to, co považujeme za nejcennější dar, vyznělo jinak, nesprávně.

Nezdá se ti, že hodně lidí nedává hudbě tolik času, kolik si zaslouží? Neštve tě, když se tě začnou vyptávat, zda zase něco skládáte, sotva jste vypustili nové album?
Ále… Nevím, jestli na nás lidé takto tlačí. Vědí totiž, že máme své tempo, s nímž pracujeme, vědí, že naše životy se řídí našimi pravidly.

„Nikdy si nezamlouváme studio, dokud necítíme, že naše deska je dokončena.“

S novou hudbou rozhodně nespěcháte, jaký impuls tedy rozhoduje, že považujete proces skládání desky za uzavřený?
Náš tvůrčí rytmus nemá žádná pravidla, žádné zlomové situace, kdy si řekneme „tak, a teď jdeme složit novou desku.“ Když se to stane, stane se to. Některé motivy nových skladeb jsou z období kolem minulé desky, kdy ještě neměly ten správný tvar, zavrhnuli jsme je a později znovu stvořili.
Naše největší překážka je najít si dostatek společného času. Bydlíme od sebe dost daleko a abychom se sešli ve stejné místnosti, vyžaduje to pauzu od našich zaměstnání, rodin a taky cestování letadlem. Jen abychom se sešli ve zkušebně…
Po „Given to the Rising“ jsme strávili hodně času koncertováním, mnohem více, než kdykoliv v poslední dekádě. Takže vše plyne pomalu a pouze ve chvíli, kdy se začneme opravdu soustředit a posouvat aktuální hudbu, můžeme začít mluvit o nové desce na obzoru. A v tu chvíli začneme pomalu uvažovat, kdy budeme mít týden na společné setkání a dokončení skladeb. Až potom se začneme poohlížet po termínu nahrávání.

Takže na zkouškách se sotva potkáváte v plném počtu…
Ne vždycky, ale tak to chodí. Nápady mohou vzejít i z malé skupinky, taky individuálních nápadů. Nikdy ale nejsou tím pravým, dokud na nich nepracujeme společně.

Kdo tedy na zkouškách nejčastěji chybí? Scott, který je tolik na cestách?
Ani ne, nezkoušíme zase tak často, takže jeho cestování není takovou překážkou. Všichni z nás mají bohaté životy.

Pokud jsi zmínil, že některé motivy na nové desce zrály několik let, napadá mě, jestli jste právě naopak někdy zařadili velice čerstvý nápad a až později zjistili, že to nebylo to nejlepší?
Ne.

Takže se dokážete shodnout, kdy album dostalo svou finální tvář, se kterou ho chcete vypustit do světa…
Určitě to není takto racionální, spíše to je otázka duchovního souznění. Nikdy si nezamlouváme studio, dokud necítíme, že naše deska je dokončena. Jistě že to všichni tak nějak vnímáme, ale určitě o tom nehlasujeme nebo tak. Prostě to cítíme: „Jo, tohle je naše nová deska.“

Pokud jste té minulé hodně koncertovali, máte podobné touhy i s tou novou? Anebo se budete držet spíše v pozadí?
Koncertujeme moc rádi, ale vše musí zapadnout do našich životů. Podívat se a zahrát na mnohých místech ve světě nám zabírá roky. Nechceme znovu praštit se zaměstnáními, která děláme, jako když jsme byli mladí. Pár týdnů v Evropě, většinou během léta, to stačí… K téhle desce budeme hrát v několika amerických městech, která jsme minule vynechali. Pro nás to znamená v sobotu někam vyletět a v neděli se zase vrátit.

„Nemám rád, když mě obklopuje dav a davová mentalita.“

Hodně kapel cítí, že jejich poslední nahrávka je i ta nejlepší a nedivil bych se, kdybyste to měli stejně. Jak moc se ale dokážeš vztáhnout k vašim starým deskám?
My máme vždycky dojem, že se pohybujeme kupředu tak rychle, až se nestíháme ohlížet zpátky. Pokud se zamyslím nad dobami „Souls at Zero“, „Enemy of the Sun“ nebo „Through Silver And Blood“, mám pocit, že jsem od toho, kde jsme v těch časech byli, hrozně vzdálený. Jsem na ty desky samozřejmě hrdý, byly pro nás nesmírně důležité, bez nich bychom nebyli tím, čím jsme. Ale Neurosis se nemohou otáčet zpátky. Nová hudba je o tolik vyzrálejší, mnoho jsme se toho naučili o toku skladeb, o dynamice, jak se více a více odpoutat od mozku a racionálna a hlouběji ponořit do nás samých.

To je určitě i důvod, proč naživo hrajete hlavně nové skladby…
Tak to je – chceme předvést, co nás zrovna inspiruje. Máme za sebou další roky sbírání zkušeností a chceme to ukázat.

Dokážeš si jako posluchač užít kapelu, na kterou lidi chodí kvůli dvacet let starému hitu?
To záleží na tom, jestli se ta kapela do staré hudby dokáže položit anebo je vidět, že ji nudí.

Chodíš vlastně často na koncerty?
Bydlím uprostřed ničeho, takže tu není moc kam chodit, ale pokud to jde, pak rád.

Proč ses přestěhoval z města? Co tě na nich přestalo bavit?
Lidi.

Konkrétní lidi nebo jejich počet?
Jejich počet. Nemám rád, když mě obklopuje dav a davová mentalita. Jsem raději obklopen lesy a horami. Lidi se ve městech pořád něčím zaměstnávají, až se tam nedá dýchat.

„Prožili jsme věci, které většina lidí, které známe, nemohla prožít.“

Takže tě příroda zbavila tlaku a stresu?
Mám bohatý život a svým způsobem jsem si tu zaneprázdněnost přestěhoval s sebou. Ale snažím se ji krotit, každý večer se pořádně nadechnout. Každý den jezdím z práce po téhle malé vesnické silnici kolem hor, do svého malého lesa – to pomáhá.

Máš oblíbené muzikanty z města, třeba New Yorku, které máš rád právě pro spojení jejich tvorby s městem?
Myslím, že tohle sepjetí se týká většího množství hudebníků, než bych mohl vyjmenovat. Každý je produktem svého prostředí a v tomto ohledu vlastně většina kapel, které poslouchám, pochází z města.

Na koncertech Neurosis mi přijde zajímavé, jak si na nich oproti jiným koncertům hodně lidí nechává emoce pro sebe. Raději prožitek než paroháče a pózy, abych tak řekl…
My živá vystoupení vnímáme jako setkání lidí, kteří sdílejí stejnou hlasitost, a jimiž prochází stejný zvuk, k němuž se ale každý staví po svém. Pokud vše funguje správně a jde o opravdu vydařený koncert, jsme stejně mimo své tělesné schránky, takže to nedokážu posoudit. My sami usilujeme o to splynout s naším zvukem, stát se jeho ztělesněním.
Ale řekl bych, že lidi obecně naši hudbu docela prožívají. Vidíš to na jejich očích. Někdo má moshpity a mávání rukama, my máme fanoušky, kteří to prožívají jinak. Ale i našich koncertech vidíš odezvu, přichází ve vlnách. A mi přijde, že to je hodně unikátní.

Prožíváš ty sám něčí hudbu tak, jak jsi ji právě popsal? Vlny emocí, niterný zážitek…
Určitě ano, jen se mi těžko vybavují jména… Jako první mě napadla dávno zaniklá kapela Crash Worship, která stvořila svou hudbou unikátní atmosféru a dokázala sjednocovat vědomí posluchačů.

Nedávno jsi řekl, že úplně nechápeš roli producenta. Ovlivní tvé vnímání desky vědomí, že za ní stál producent, který kapelu tlačil k věcem, které třeba vůbec nechtěla?
Jako posluchače mě to neovlivní – v té chvíli mě zajímá, jestli se mnou ta hudba dokáže pohnout. Vědět dopředu, že ji někdo ovlivnil či mohl ovlivnit, to nemá cenu řešit. Jsem přesvědčený, že mnohé z desek, které miluju, řídil někdo z židle producenta. Ale nedokážu to soudit. Pokud jsi tam nebyl, ani nemůžeš vědět, jaká byla jeho role – třeba se jen snažil, aby kapela cítila dostatečné sebevědomí.
Pokud jde ovšem o nás, my potřebujeme jen skvělého studiového inženýra, který dokáže udělat, co potřebujeme.

Ve vaší hudbě je cítit obrovské vzájemné porozumění. Jak bys popsal vztah, který v kapele máte? Asi budeš mluvit spíše o přátelích než spoluhráčích…
My jsme rodina! Strávili jsme spolu celé naše dospělé životy, prožili jsme tolik rozličných situací, tolik jsme cestovali – zejména ve starých časech. Prožili jsme věci, které většina lidí, které známe, nemohla prožít. Cestovali jsme malými vozítky, žili mimo normy a jakékoliv konformní zkušenosti, cestovali jsme po světě. A tak je mezi námi jedinečná vazba, jaká se každému nepoštěstí.

„Naučili jsme se naší hudbě věřit. Věříme, že je něčím, co nás přerůstá.“

Takže žádný „frontman“, „hlavní kytarista“, žádná hierarchie…
V takovéto atmosféře by naše hudba nemohla existovat.

Ale rocku a metalu je tohle vlastní…
Pokud jsou lidé oddání svým egům a ne své hudbě, kapely to ničí.

Poslech hudby Neurosis může být velice spirituální zkušenost. Ale i spirituální hudbu lze dekonstruovat a pojmenovat, co stojí za tím, že ji lze vnímat právě takto. Co to je ve vašem případě?
Pro začátek bych řekl, že to je tím, že naše hudba vychází odněkud zevnitř – není to racionální konstrukt, produkt mozku. Plyne organicky a přirozeně, je v ní duše. A čím déle ji skládáme, tím více to platí. Naučili jsme se naší hudbě věřit. Věříme, že je něčím, co nás přerůstá, vychází z našeho souznění a my jsme jejími prostředníky.

Měli jste v některých dobách problémy s vzájemným porozuměním a oním sdílením?
Samozřejmě se hádáme jako všichni ostatní, ale všichni ctíme naši hudbu. Takže bez ohledu na průběh nemusíme pochybovat, že výsledek bude tím správným.

Nedávno skončil label Hydra Head. Taky tě to tak překvapilo?
Financovat takto malý podnik je vždycky problém. Nemám ponětí o jejich zákulisí, ale jelikož taky funguju v malém labelu, který prochází četnými zkouškami, rozhodně chápu, kde se věci mohly pokazit. A jsem rád, že nám se daří přežívat a teď jsme na tom slušně.
Začali jsme v roce 1999, kdy se hudební průmysl začínal hroutit a vše se měnilo, lidé si kupovali méně a méně hudby. Tak snad se nám bude i dále dařit přizpůsobovat změnám.

Co ti kromě Neurosis, další hudby, kterou děláš, a labelu – což je samo o sobě hodně –zabere nejvíce času?
No, vydělávám na živobytí jako učitel, jsem otec a manžel… Po práci dělám na labelu, vařím večeři pro rodinu. Mám pilný život, ale dokážu si najít čas vyrazit ven, dělat na baráku, skládat hudbu… Všechno to spadá do téhož života.

Což je o tolik lepší než se nudit nebo stresovat nedůležitými věcmi…
Jenom to ne! Jenom ne stres z nedůležitých věcí…

Část rozhovoru byla použita pro profil Neurosis v časopise Spark (listopad 2012).