Steve Noble & Yoni Silver – Home
Porozumění, které nalezli Steve Noble a Yoni Silver, je z nejlepších. Bubeník Noble tu zastává roli veterána se třemi dekádami zkušeností z britské improvizační scény, který si zahrál také se slavnými (free)jazzmany Peterem Brötzmannem nebo Wadadou Leo Smithem. Příznivci alternativy a metalu jej zase mohou znát z působení v projektu Æthenor (porůznu Stephen O'Malley, Daniel O'Sullivan nebo i Kristoffer Rygg či David Tibet) a duu s O'Malleym. V současnosti se pohybuje v aktivní scéně kolem londýnského Café Oto – stejně jako klarinetista Silver. Ten už několik kolaborací také stihl, výčet je však mnohem skromnější. Za zmínku stojí působení ve spektralistickém souboru Hyperion Ensemble, a to zejména proto, že naznačuje možnou inspiraci této nahrávky.
Spektralismus jako kompoziční přístup jde na věc vědecky, pomocí spektrální analýzy zvuku, z pohledu laika však jde především o volné struktury a manipulace barvy zvuku, harmonií a alikvot, které ale stále působí poměrně logicky a organicky. Album Home pak představuje jeho intuitivní obdobu: trpělivé ohledávání zvukových možností nástrojů, které i díky absenci elektronické manipulace vyznívá povědomě.
„Zvukové hody tu nikdy neruší samoúčelné instrumentální exhibice nebo návraty ke konvenčnímu jazzu.“
Tvůrčí postupy jsou přitom dost radikální, a to zejména v případě bicích. Steve Noble evidentně nesouhlasí s názorem, že jde primárně o rytmický nástroj, a pomocí rozšířených technik z nich vytvořil zvukostroj, ve kterém je jediným zapovězeným postupem klasický úder. Hraní smyčcem na činel je jen začátek, tady se pracuje se škálou paliček, ozvěn a preparačních postupů, které vytvářejí ruchy a šumy, ale také zvonivé tóny s až sakrální atmosférou. Silverův klarinet v téhle situaci působí bezmála krotce, jelikož se převážně omezuje na kratší drony, jindy je ale rezonance obou nástrojů překvapivě těžké rozlišit.
Na Home struktury absentují, přesto díky klarinetovým plochám není těžké tok hudby sledovat. Celek je někdy plný horečnatých, chaotických vzruchů, jindy se dotýká ticha, převážně však plyne v pomalém tempu, které umožňuje ocenit bohatství detailů. Klíčovou metaforou pro pochopení a ocenění alba může být textura: nepravidelná plocha plná překvapivých konkrétností. Poslech Home připomíná trpělivý, pozorný pohled třeba na omítku nebo kůru stromu, který se nezaměřuje na vzorce a celek, ale naopak ve zdánlivé fádnosti objevuje nepředvídatelnost, anebo rovnou hmatový kontakt se syrovým materiálem.
Home je spíš standardní než revoluční nahrávka, v této kategorii však patří k naprosté špičce. Zaprvé, Noble a Silver si tu perfektně rozumějí a skvěle se doplňují. A pak je potřeba vyzdvihnout konzistenci alba jednak z hlediska čisté zábavnosti, jednak výrazově – zvukové hody tu nikdy neruší samoúčelné instrumentální exhibice nebo návraty ke konvenčnímu jazzu. Přelom na poli volné improvizace je z definice přístupu takřka nemožný, takto kvalitní nahrávky ovšem potvrzují, že ani není nutný.
