Soap&Skin

Na její brněnský koncert jsem šel v situaci, kdy jsem o její tvorbě více četl, než bych jí ve skutečnosti slyšel. Možnosti okouzlení jsem tak testoval sám na sobě a účinek byl rychlejší, než bych sám čekal.

Pomiňme lehce bulvární fascinaci tím, že je Anji jen dvaadvacet let a své album „Lovetune for Vacuum“ skládala v době, kdy její vrstevnice trsají – a to ještě v lepším případě – na Justina Timberlaka. I když je pravda, že právě její nízký věk a suverénní projev (tedy až do chvíle, kdy přestane zpívat, pak působí neuvěřitelně zranitelně) přidávají zážitku rozměr toho, že sledujeme umělkyni, která může být za pár let o míle dál, než zbytek slečen, které se snaží u piána komponovat posmutnělé písničky, stejně jako zvládá o míle překonávat očekávání.

„Bylo kouzelné sledovat, jak moc se Anja do svých skladeb obouvá.“

Srovnávačky Anji Plaschg se jmény jako Nico nebo Björk jsou bezesporu marketingově účinné, ale naštěstí taky nestojí na vodě. Hlasem i (vítaně a obohacujícně) nedokonalou výslovností má Soap&Skin blízko k té první, zatímco nečekané zvraty v elektronikou probíjejících skladbách, které ale drží mimořádně kompaktní tvar, dávají smysl při srovnání s tou druhou. Ještě hlasitěji je ale třeba hovořit o jedinečném hlase – doslova i přeneseně.

Pokud se v případě s maximálním nasazením hraných klavírních písní ještě nedá hovořit o vyloženě osobitém výrazu, ve chvíli, kdy do nich vstupuje elektronika, už to možné je. Ještě více tak vyniká Anjin ojedinělý přístup ke struktuře skladeb, které se však nikdy nevzdávají tradičního jádra a ve spojení s dokonalým podáním tak zručně útočí na naše emoce.

Že v sobě hudba Soap&Skin nese značný emocionální náboj, je zřejmé od prvního setkání s ní. Jeho dopad je však tak intenzivní nikoliv díky případnému z imitování druhých, ale jen díky tomu, že vyvěrá z velmi osobního cítění. Bylo kouzelné sledovat, jak moc se Anja do svých skladeb obouvá, jak svým hlasem prořezává prostor až na dřeň každého z posluchačů, jak zmateně pochoduje po pódiu během elektronických pasáží, a jak se pak s koncem písně introvertně stahuje a do mikrofonu sotva šeptá poděkování.

„Bylo milé vidět, kolik lidí dorazilo jednotlivě, samo – za hudbou, ne na pokec s přáteli, na jehož pozadí někdo hraje.“

Fungovalo to v momentech nejtišších písní i nejexaltovanějšího řevu, nejen díky jejich průzračnosti, ale i díky absolutní kontrole nad každým detailem, které ale nejsou určeny jen k okouzlenému pozorovaní, které vyprchá jako sladké likéry, jaké smutnily na prázdných prohibičních policích poklidné Flédy.

Ta ve čtvrtek večer nepřetékala návštěvníky, ale bylo milé vidět, kolik lidí dorazilo jednotlivě, samo – za hudbou, ne na pokec s přáteli, na jehož pozadí někdo hraje. Ne, budoucnost hudby s sebou Soap&Skin nepřivezla. Přijela spíše představit jedinečné zjevení hrající hudbu, jaká přetrvává – tedy takovou, ve které se prolínají intimita a přístupné sdělení. K tomu navíc přidává silnou vizi, díky které ji budeme moci už brzy vídat třeba ve společnosti Bat for Lashes. Stydlivou, ale v žádném případě zahanbenou.

fotografie: Ivan Floreš