Slavík pomazaný hovnem a pocákaný močůvkou
Anketa Český Slavík oslavila padesátiny a prožila svůj výsledkově nejtragičtější ročník.
Dno české hudby se propadlo v okamžiku, kdy na načančané pódium Státní opery nakráčeli ti, jejichž frontman kdysi působil v kapele oslavující nacistu Rudolfa Hesse a činící i další pochybné vylomeniny blížící se výrazivu hnědých hoven. Tomáš Ortel, pravým jménem Hnídek, si došel pro bronz, a celý Ortel dokonce pro stříbro. Obojí za nadšeného potlesku rozšklebené Lucie Borhyové a dalších kreatur celého toho jejich prohnilého šoubyzhnisu.
Že Ortel má právo hrát a zpívat to, co hraje a zpívá? Že jeho fanoušci mají právo to poslouchat? Že mají právo pro to hlasovat? Že ve svobodné společnosti tohle všechno lze? Nevím, nejsem právník a nemám v tom úplně jasno, ale dejme tomu že ano. Ovšem v tom případě je logické a pochopitelné také to, že i já mám právo myslet si o tom mnoho špatného a být tím zhnusen.
Stejně tak samozřejmě mám právo vyjádřit svůj osobní názor, že slavičí partner Mattoni mi chutná jako močůvka. Kdysi dávno jsem tento nápoj ochutnal a vzápětí jej vyprsknul. Nedalo se to pít. Což je ovšem dobrá zpráva, neboť o to snadněji se mi tento nechutný nápoj bude bojkotovat. Kdykoli nyní někde spatřím toto pití, vzpomenu si na rasismus, xenofobii, neonacismus. Výrobce onoho nápoje jistě nic takového propagovat nechce, to však nemění nic na tom, že v očích mnoha lidí jeho značka byla propůjčena k veřejné prezentaci hnědých hoven. „Mattoni už není!“
„Lze mít radost z existence skupiny Kabát, která svým vítězstvím alespoň pro letošek zabránila nejhoršímu.“
Nemluvě o tom, že před dvěma lety tentýž výrobce z okrajové slavičí ankety vyřadil Řezníka, čímž ho nejenže obral o sto tisíc, ale navíc má tu drzost po něm žádat omluvu poté, co se dotyčný ostře ohradil.
Aby toho nebylo málo, ihned za Tomášem Ortelem se umístil Daniel Landa, terminologií výrobců nápojů označitelný jako „Ortel light“. Ve své orlíkovské minulosti sice neoslavoval Hesse, pouze Husa, Žižku, Miloše Frýbu a Viktorku Žižkov, ale v některých jiných textech na tom o mnoho lépe nebyl. Přesto za ty dlouhé roky jsem si na něj relativně zvykl, měl jsem však pocit, že jeden národní nácek bohatě stačí. A že není třeba na hudební výsluní vodit dalšího.
Lze mít radost z existence skupiny Kabát, která svým vítězstvím alespoň pro letošek zabránila nejhoršímu. Ale ještě větší radost z toho, že vedle této zpráchnivělé ankety naštěstí existují i mnohem lepší hudební ceny, tedy všechny ostatní, kde něco jako Ortel buďto nemá šanci uspět, anebo výhradně záporným způsobem.
Závěrem je třeba upozornit, že vše výše napsané samozřejmě není projevem závisti, jak si můžou myslet někteří hlupáci, nýbrž výrazem nesouhlasu, opovržení a znechucení.
