Shining, Enthroned, Svart Crown

Příčina? Nejspíše skutečnost, že zatímco na kraviny lze chodit s kamarády jen tak, z hecu, vydat se na koncert kapel, které nabízí o kousek více než instantní zábavu, kterou lze v kterýkoliv moment opustit směrem k baru, vyžaduje o něco vědomější rozhodnutí a tedy trochu více „práce“. A té se mnozí brněnští metalisté asi štítí. A raději sedí doma a naříkají, jak se nechodí na koncerty.

Pocítili to už black-deathoví Francouzi Svart Crown, kteří zajímali v podstatě dvacet lidí, což – jakkoliv není jejich tvorba nijak světoborná – bylo trošku nespravedlivé. Kapela využívá jak ostrých, řezavých kytar, tak celkové „behemothovské“ hutnosti, jíž napomáhá důstojné bicí kombo i schopnost vrstvit jednotlivé nástroje k obstojnému efektu. O neúspěchu jejich brněnského vystoupení však svědčí, že namísto „fucking mosh pitu“, k němuž vyzýval zpěvák, začali lidé odcházet od pódia. Svart Crown nicméně nejsou vyloženou tuctovkou, jen by neškodilo neshazovat uvěřitelnou temnotou obestřenou hudbu banálními průpovídkami.

Ač z Belgie, vycházejí Enthroned v lecčem ze skandinávské, respektive švédské old-schoolové blackové scény. Zahuhlaný zvuk, zastřené, ale důrazné deklamace zpěváka a snaha udržovat posluchače ve varu po celou dobu. Sem tam groovy riff, ale raději nekompromisní kytarové „sršení“. Nornagest, který ve svém pódiovém kostýmu vypadal jako statnější Bigbossův bratr, potvrdil, že šířit zlo s pupkem a řídkými vlasy moc nejde a jejich koncert nebyl ničím víc než standardním žánrovým vystoupením. Honem smýt warpaint, pro pivo na bar a očíhnout, zda se tu neochomýtají nějaké groupies.

Doposud spíše nevýrazný večer tak měli napravit Shining, kapela, na kterou se nechodí pouze užívat si živé předvedení vcelku osobité hudby, ale jejíž koncerty se vyhlíží tak trochu jako příjezd cirkusu. Klíčový člen kapely, Kvarforth, je totiž známý svými pódiovými vylomeninami – típáním cigaret o vlastní tělo, inzultacemi diváků, obcováním se členy kapely. A tak se stejně tak čeká, zda zazní raná zničující skladba „Submit to Self-Destruction“, jako zda si u ní Kvarforth uplivne do publika nebo na kytaristu. Tato gesta však doprovází i adekvátní a v emocích uvěřitelná hudba. Tedy nikoliv hloupá figurka dělající bubáky, ale docela uhrančivý frontman skládající hudbu odpovídající její „nepříjemné“ koncertní prezentaci.

Některé štkavé deklamace sice Kvarforthovi ujížděly, co naplat, není každý Attila Csihar, ovšem i tak mělo jeho vystoupení dostatečnou dávku autenticity. A to také díky tomu, co se neodehrálo. Žádné plivání chlastu do publika (jen decentní popíjení a jeden francouzák s novým baskytaristou), řádné řezání na rukou (stačilo je ukázat) – žádné přemáhání. Nejpamětihodnější (neboť spontánní) moment pak nastal, když Kvarforth nechal přerušit a znovu zahrát jednu ze skladeb, protože „ten riff prostě miluje“. Žádná buzerace jako na neblahém koncertu Marilyna Mansona v Brně, ale věrohodná spontánnost od muže, který už sice nemá šarm mladistvého svůdce na okraji propasti, ale pořád je mezi blackovými frontmany jedinečný. A to se koneckonců projevuje i v tom, jak dokáže dle momentální chuti odlišit jednotlivé koncerty turné, jehož zastávky možná Kvarforthovi splývají v oparu vypité whisky, ale nechávají dojem jedinečnosti (a tudíž vděku a obdivu) v těch, kteří je navštívili. Nejdůležitější ale bylo, že Shining přijeli v prvé řadě hrát a nikoliv naplňovat cirkusová očekávání.

Na regionální agro-kapely narvaný klub, na zajímavé zahraniční kapely pusto, prázdno. Kde jsem to jenom viděl? Už vím! Brno. Koncert Vreid. A nyní Shining. Rozdíl byl jen v tom, že Shining zanechali o poznání hlubší a trvalejší dojem.