Sankt Otten – Messias Maschine
Letošní deska Sankt Otten je jejich již sedmou a můžeme spekulovat, že bude i tou, která je vytáhne výš. Zásluha to bude nesporně zejména obou protagonistů německého dua, kteří si však na pomoc přizvali ještě hudebníky z Can, Zombi, Maserati anebo Bohren & der Club of Gore. A s touto mimořádnou společností našli neméně mimořádné porozumění.
Syntezátorová dvojice Stephan Otten – Oliver Klemm na „Messias Maschine“ stvořila deset poklidných skladeb, jejichž strategii neútočit ovšem vyvažuje silný vnitřní náboj. Podobně jako Maserati (kytarista Coley Duane Dennis zde spolupracoval na jedné ze skladeb), též oni stvořili setrvale pulzující jízdu. Jen vítr šlehající při svištění krajinou, jaký jsme si mohli přestavovat při poslechu loňského alba „Maserati VII“, nahradili lehkým vánkem postupného rozkoukávání se.
Opakující se rytmické struktury skladeb se spacerockovou náladou však nejsou znouzectností vedoucí do sevření nuznou hudbou do výtahů. Naopak. Také díky přínosu členů výše zmíněných kapel je deska nesmírně dynamická, pročež skladby probouzejí příjemnou iluzi pohybu, i když jste zrovna v klidu. Zmiňuji-li „setrvale pulzující jízdu“, pak proto, že skladby Sankt Otten rozkvétají rovnou a následně se proměňují. Bylo by chybné chtít po nich gradaci, když nabízejí rovnoměrné prožívání, které však nepostrádá zajímavý vývoj.
Ač kvapící kupředu, není tvorba téhle kapely pro netrpělivé. A ač bychom v ní mohli nacházet stopy jakési new age vyjukanosti, nejde ani o povrchní hudbu, jak o tom svědčí už to, že sebemenší „výluka“ pozornosti vede k tomu, že ztratíme nit. Pokud ji ale udržíme, dostane se nám hodiny vcelku poklidné hudby, která je schopna lehce nabíjet energií, či ještě lépe uvádět do příjemného rozpoložení. Je krásné poznat kapelu, která skládá snadno přístupnou hudbu i bez kompromisů, které by ji stahovaly do rizika podbízivosti.
„Jak prozrazuje případ pětasedmdesátiletého Jakiho Liebezeita z Can, za stroji je zde namístě hledat lidské bytosti.“
Stejně jako u Maserati, i zde hrají roli pravidelná rytmika, souhra kytar a přiznaně staromódní syntezátorová elektronika. Výsledná „barevná melancholie“ pak způsobuje, že ač máme co do činění se smutnými melodiemi (kytarové vlny mohou připomenout i Mono), ty přece jen hrají barvami natolik, že nakonec probudí naději. „Messias Maschine“ tak podává optimistickou zprávu, kterou spíše dokreslí než naruší i závěrečná dvanáctiminutová skladba „Endlich ein schlechter Mensch“. S tou sice může na posluchače dolehnout výraznější tíha, temnota saxofonu Christopha Clösera je ale stejně jako v jeho Bohren & der Club of Gore zároveň plná naděje.
Ta je zde intenzivně přítomna navzdory tomu, že v jádru je tahle hudba tak trochu roboticky umělá. Ale jak prozrazuje případ pětasedmdesátiletého Jakiho Liebezeita z Can, který bývá označován za „lidského bicího robota“, a který přispěl do tří skladeb, za stroji je zde namístě hledat lidské bytosti. Dále třeba hráče na theremin Milese Browna (Heirs) či A. E. Paterru, s jehož Majeure nahráli Sankt Otten v roce 2011 split.
Přestože lze čas od času docela dobře vytušit, kudy se skladby vydají, jejich vnitřní kouzlo nutí vytrvat. Sankt Otten totiž hrají v nejlepším slova smyslu hudbu okamžitě atraktivní a vzletnou, aniž by se ovšem povyšovali svou ušlechtilostí.
fotografie: Sascha Göpel
