Ryoji Ikeda – Supercodex
O deskách Ryojiho Ikedy se občas říká, že pokud jste slyšeli jednu, nemusíte se obtěžovat s dalšími. Jejich nátura by tomu mohla dávat zapravdu, mnohem silnější je ale dojem, že vize, v nichž japonský umělec materializuje data, která nás obklopují, nelze odbýt takto zjednodušujícím tvrzením. Hudba je navíc tou součástí jeho tvorby, kterou lze nejsnáze a bezztrátově přenést do domácího prostředí.
„Supercodex“ představuje závěrečnou kapitolu trilogie, kterou Ikeda piloval od roku 2005. V jejím jádru spočívá idea zkoumat vazby mezi „daty zvuku“ a „zvukem dat“, která na sebe na třetí desce bere podobu zcela nových konstruktů postavených na předcházejících albech. Ty, jak je u Ikedy obvyklé, doprovázejí klinicky precizní vizuální instalace, které připravuje na míru zvoleným prostorám, mimo jiné newyorského Times Square. Můžeme hovořit o tematizaci přehlcení daty, jakému dlouhodobě čelíme, intelektuální reflexi by ale mělo předcházet obyčejné přiznání, že Ikedova tvorba jednoduše fascinuje.
Na „Supercodex“ se nám dostává náporu dvaceti stroze číslovaných skladeb, respektive zvukových záznamů datových toků, které všemožně bzučí, syčí, tepají, pulzují, lupou a praskají. Intelektuální konstrukt tak nabývá podobu, která je s to působit vyloženě fyzicky, a která v touze po co nejvýstižnějším přirovnání přivádí na mysl spojení jako „stepující nanočástice“. Jejich pohyb pak navzdory pravidelnosti struktur fascinuje tím, jak naprosto stírá hranice mezi kolizí a harmonií.
„Po vstřebání desky si nelze být jistý, zda si člověk nezanesl mozek nějakým dočasně spícím virem, který procitne, až to budeme nejméně čekat.“
Přestože si Ikedova tvorba říká o akademické čtení a on sám se o svých deskách zdráhá hovořit jako o hudbě, dokáže „Supercodex“ svým přeléváním rytmických struktur, obrovskou vnitřní dynamikou všech těch pulsů a sykotů i čistou sonickou dráždivostí bez nadsázky bavit – a neslyšitelnými frekvencemi možná i vábit netopýry. Ne nadarmo zdobilo CD „Test Pattern“ (2008) varování, že „hlasitý poslech může poškodit vaši techniku i ušní bubínky“.
„Děti se bály,“ psal jsem v roce 2008, když jsem reportem z Ikedova olomouckého koncertu infiltroval metalový časopis Spark – a útočnost japonskému umělci nelze odpárat ani dnes. „Taneční“ shluky tónů totiž mohou probudit hlavobolné přehlcení a ve srovnání s Ikedou působí takový Aphex Twin jako ten nejnormálnější ze sousedů.
Jeho hudba představuje zvláštní kombinaci dráždivé suchosti a puzení se jí oddat celým tělem. Po vstřebání „Supercodex“ si nelze být jistý, zda si člověk nezanesl mozek nějakým dočasně spícím virem, který procitne, až to budeme nejméně čekat. Při jejím delším poslechu totiž deska působí, jako by se dobývala do naší mozkovny zvenku a ve stejnou chvíli už bušila na lebeční stěnu zevnitř.
