Priessnitz – Beztíže
Chvílemi se zdálo, že na Beztíže čeká celý český hudební svět. Jenže nečekal. Svět se nikdy o Priessnitz moc nezajímal, ale triumfální uvítání by si deska přeci jen zasloužila. Vyhlíželi jsme ji dobrou dekádu, Priessnitz jsem navíc vždy vnímal jako dítě jisté epochy. O čem budou vyprávět nyní? Jak asi mohou být přijati? V mysli mi vyvstávají vzpomínky na úmrtí Filipa Topola, jiné dítě své doby. A dotazy „Hele, co jsou to vlastně ti Psí vojáci?“ občas člověka postaví před zrcadlo vlastního stárnutí. Anebo nebyli Priessnitz symbolem jenom pro pár generací? Vždyť v sobě mají něco nesmírného, co je činí srozumitelnými a uchopitelnými pro každého, kdo chce poslouchat.
Priessnitz nikdy nechybělo nic z toho, co na hudbě miluji. Struktura, dravost, hravost, duševno, duchovno, naděje i smutky. Vlastně i dnes, když beztížně čekám u zastávek na znamení, mám pocit, že podstata nové desky zůstala dokonale naplněna. Jemná, artová klouzavost se tentokrát sice nebojí přístupnějšího zvuku, ovšem zůstává nadále uvěřitelně rocková a ryzí. A ryzost vždy byla jednou z hlavních veličin Priessnitz. Opravdovost vždy propletená a zakončená přesně tam, kde je záhodno – ideálně úhledným uzlíkem. Je to takové hudební kipu, uzlíkový vzkaz ze vzpomínek, do kterého se dá proniknout i bez jeho znalosti. Iniciace není potřeba.
„Tohle vypravěčství drobných příběhů je něco, co jednou za čas všichni potřebujeme.“
Skladby v sobě nesou spoustu nadgeneračních poselství, tolik typických pro životy lidí v prokletém a pustém pohraničí. Motivy ztrát a nalézání, vykořenění a hledání přidaných hodnot by ale měly být blízké každému. Navíc uchopené a zcivilizované v textech, jejichž přímočarost se nerovná stupiditě a lehkost pro změnu povrchnosti. Opět jsme u té pravdivosti, prožité a podané s nostalgickým úsměvem. A zralostí. Navíc je to deska takříkajíc chytrá. Lze u ní přemýšlet, prochodit Sudety křížem krážem, vypít u ní dvojku, půllitr či se nechat vtáhnout do jejích příběhů uprostřed živé produkce. V každém pádu umí okouzlit, potěšit a též zastavit uprostřed každodenního shonu. A tak se současní padesátníci, čtyřicátníci i třicátníci zastavují a rekapitulují spolu s autory. A s klidem.
Tohle vypravěčství drobných příběhů je něco, co jednou za čas všichni potřebujeme. Civilnost a intimita Beztíží totiž noblesně triumfuje nad všudypřítomným světáctvím a kočičím zlatem obyčejným šálkem černé kávy a jeho vůní. Spolu s cigaretou po ránu, psím počasím a vůní zatuchlých starých zdí pak vytváří něco, pro co se v mém životě ustálil výraz sudetský gothic. Tuto esenci s sebou Priessnitz nesou již od časů Freiwaldau a Nebel a buďme za ni rádi i dnes.
Protože zítra nám nikdo neuvěří. Anebo ano?
