Pětkrát na jistotu: tipy z 10. ročníku festivalu Supersonic
Birminghamský Supersonic si za motto zvolil slova o „oslavě odvážné hudby“. A zvolil šťastně. Pořadatelský kolektiv Capsule totiž jednou za rok sestavuje tak jedinečný lineup, že ještě pár týdnů po spontánním zasažení celou akcí říkám: „na lepším festivalu jsem nebyl!“
DRUNK IN HELL
Těžko tlumočit potěchu, jakou vyvolalo první setkání s kapelou, kterou mimo region, potažmo Anglii nikdo moc nezná. Doprovodné video sílu monotónní deklamace zpěváka i líného riffování spoluhráčů zachycuje jen částečně. Drunk in Hell hrají ponurý punko-sludgo-hardcore anebo trefnější bude možná „lo-fi grind“. Intenzita jejich valivé špíny je totiž nebývalá. Valivá trýzeň, do toho uštěpačné odsekávání pivo sosajícího frontmana. A temnota nebývalá. Hudba Drunk in Hell je vlastně děsně vyhrocená, ovšem díky specifickému zvuku nutí posluchače spíše zírat s hlavou zcela vymetenou. Největší překvapení, velké doporučení – a vzhledem k tomu, že kapela nemá ani jednu desku (výnosy z debutu mají jít na plastické operace, hlásí jejich Facebook), doporučuji hlavně tohle jméno si zapamatovat. Což nebude tak těžké, že?
GNOD
Ukrutné psychedelické bláznovství Gnod vás dostane po pár desítkách vteřin. Britská kapela jako kdyby se vynořila z dýmu hodně zfetlého večírku, odkud ještě doznívá taneční dusot. Psychedelie, kytary, drone, africké beaty, krautrock. A omámení, jako kdyby se drogy daly šířit vibracemi zvuku. Že si je na křest své knihy pozval Julian Cope, je tak jedině logické. Navzdory tomu, že „logika“ není slovem ze světa Gnod. A mimochodem: jediný způsob, jak se z téhle muziky zbláznit ještě rychleji, je nechat při poslechu zapnuté jen basy.
ZENI GEVA
Nikdo nezvládá ultrašpinavou, punkem postiženou a retardovaným metalem poskvrněnou kytarovou muziku tak jako Japonci. V noiserockerech Zeni Geva hrají hlukař KK Null a Tatsuya Yoshida z Ruins a jak už bývá u podobných (japonských) kapel zvykem, vydávají desky bez ohledu na to, zda může někdo jejich diskografii usledovat. A tak si alespoň povězme, že některé z desek vyšly u labelu Jella Biafry Alternative Tentacles. Neuvěřitelně strohá kombinace metalu, punku i hardcoru a primitivní elektroniky však dokáže zdrtit víc, než nejlepší deathmetalový spolek z vašeho kulturáku. Protentokrát špatný YouTube záznam z koncertu nevadí a naopak je docela výstižný. Včetně kouzelné „japonské angličtiny“.
MODIFIED TOY ORCHESTRA
Ne všichni angličtí tatíci chodí v sobotu na fotbal, někteří si hrají s panenkami. Domácí birminghamská kapela je na festivalu zjevně vítaným hostem a není se čemu divit. Pět pánů v obleku a hromada kokotin rozprostřená před nimi. Navíc v čele Barbie s kabely, které při dotyku vydávají žádoucí zvuk. Modified Toy Orchestra totiž, jak název napovídá, dávají nový smysl opuštěným dětským hračkám, které se v jejich rukou stávají hudebními nástroji. Zkuste si doma rozebrat své staré autíčko na dálkové ovládání, pohýbejte s drátky a večer můžete remixovat. Na přiloženém videu si vedle ujetých skladeb můžete poslechnout i přednášku o tom, co kapelu na tomhle blbnutí baví. I když ono je to docela jasné.
BOHREN & DER CLUB OF GORE
Z téhle pětice jednoznačně nejznámější jméno, ovšem taky kapela tak výlučná, aby stálo za to naverbovat pro ni každého dalšího fanouška. Od počátku 90. let fungující německý spolek do dneška dokonale vypiloval svůj noirový jazzík, jehož zdrobněním jsem se právě dopustil přestupku, za který se ve světě Bohren (německy „vrtat“) trestá. Přestože zapadnout do jejich sklepního opiové doupěte je záležitost ryze požitkářská, je vyznění hudby Club of Gore dosti ukrutné. V níže streamované skladbě „Catch My Heart“ ze zatím posledního EP „Beileid“ hostuje Mike Patton. Další otázky?
Více se můžete dočíst v reportu z festivalu, který vyšel v prosincovém čísle časopisu Full Moon.
