Pessimist – Longaevus

Byť pozdější tvorba většiny těchto kapel, pokud tedy ještě vůbec nějaká byla, ubrala ze smrtící syrovosti, umělecké cítění přetrvalo. Rovněž tito pánové, kteří s novými počiny přicházejí v dlouhých, ba dokonce čím dál delších časových intervalech, nadále produkují výrazně technický metal, především po vokální stránce občas inklinující i k onomu deathovému zabarvení.

Místy zaujmou také jazzové prvky, prvotním vjemem se však jeví famózní souhra kytar, kláves a bicích, čehož naprosto očekávaným výsledkem je nesmírně členitá a propracovaná hudba, předkládající množství aranžérsky fascinujících pasáží. Kdo se s touto precizní instrumentací umí spokojit a více v hudbě nehledá, může být nadšen natolik, že jej nevyvedou z míry nerušící, ale zároveň nijak výjimečné filozofické texty, natožpak obalový rozbor borovice dlouhověké, jejíž latinský název Pinus Longaeva odkazuje k názvu alba.

Kritičtější pohled pak vedle průměrného zvuku může odhalit i skutečnost, že navzdory veškeré snaze o naprosto perfektní muzikantské výkony album nejenže postrádá výraznější melodický potenciál, ale současně z něj čiší cosi jako chlad. Potvrzuje se tím předpoklad, že hudba v optimálním případě není pouhým vrstvením not či riffů, ale také prostředkem nějakého sdělení či emociálního účinku, který se zde sice dostavuje, nicméně ve spíše sporadické míře.

DRUHÝ POHLED: Viktor Palák dává 4/10
Dlouholetý projekt hudebníka Jana Cerhy lze možná cenit pro jeho zarputilost i zjevnou důkladnost, důvodů ke skepsi však nové album „Longaevus“ zavdává mnohem více. Předně je zde zavádějící tendence označovat prezentovaný žánr za „progresivní“. Postaven na revoluční tvorbě Cynic, je styl Pessimist mnohem více přežilý a právě tato obstarožnost vylučuje chápání desky jako něčeho avantgardního, moderního, narušujícího. Jednak zde naprosto chybí odvaha, jednak ony občasné disharmonické momenty vyznívají zejména jako dílo náhody. A že něco nezní povědomě, si ještě samo o sobě potlesk nezaslouží. Pessimist hrají ten typ technického metalu, v němž chce být slyšen každý tón, každý riff, každé písmeno. Veškeré frázování po slabikách a po tónech zní ale nesmírně nepřirozeně, až se nechce věřit, že za touto kumulací nesourodých momentů stojí roky příprav. Ve spojení s texty jako od lokální heavymetalové úderky (pro ekologické poselství sáhněte třeba po A Storm of Light) a instrumentací jako od Cynic a Ephel Duath, kteří jamují v hodně těžké kocovině, stojíme před zacyklenou a těžkopádnou deskou, kterou nelze kvitovat jen pro její solitérnost.
Fascinace samotnou hrou a nástroji zde má dosti nejednoznačný rozměr a Pessimist tak zůstávají navenek nesdílným, mírně umanutým koníčkem jejich principála, jaký ustrnulou tuzemskou půdu rozhodně nenakypří.

Jestliže je soubor někde označován coby progressive metal, lze se pousmát nejen nad tímto řazením, ale i samotnou škatulkou. Pokud slovo „progress“ značí „vývoj“, pak si lze opravdu ukroutit hlavu nad tím, co progresivního je na postupech, jež jsou více či méně inspirovány téměř dvacet let starými alby Death, Cynic, Atheist, případně Dream Theater a ze starších dob Rush nebo King Crimson. Když někdo hraje instrumentálně složitě, tak hraje takzvaně progresivně? Možná kdysi dávno, ale dnes už na tom opravdu není nic v pravém smyslu progresivního, takže celé to podivné „prog“ názvosloví je vhodnější přesměrovat ke slovíčku „art“, jež podstatu této tvorby vystihuje lépe.

Jakési art-rockové slátaniny hrál Olympic již roku 1973, jenže skutečně mimořádné výkony v tomto stylu předvedl snad jen Blue Effect a mnohem později pak v rámci metalové scény Forgotten Silence. Přičemž cosi částečně podobného, co činila a občas ještě stále činí v úvodu zmíněná čtveřice souborů a v čem pokračuje v osobě kytaristy Martina Schustera spřízněný Mindwork, hrával silně nedoceněný a poněkud drsnější Section Brain již před osmnácti lety. Přestože jsou všichni uvedení skvělými mistry svých nástrojů, jejich úchvatné snažení představuje tak trochu skanzen.