Necrocock – Hudba z psychiatrických pavilonů
Proslul jako kytarista blekmetálových Master's Hammer, své hudební spektrum však rozšířil také do jiných žánrů. Skrze relaxační projekt Night Vision poskytl soundtrack pro noční cestování, zatímco sólově ráčil navštívit krematorium a zplodit hudbu zahradní i lesní. Prostřednictvím Kaviar Kavalier posledně vešel do ordinací, čímž tematicky naznačil další cestu.
Tomáš Kohout, na hudební scéně známější pod pseudonymem Necrocock, tentokrát zavítal do jemu patrně velmi blízkých psychiatrických pavilonů, tudíž v textech popisuje jejich prostředí, intenzivně ordinuje léky a vysoce používá odborné výrazivo. Sám sebe v bookletu označuje jakožto přednostu pedopsychiatrické kliniky a říká si zde Mudr. Tom Necrocock, čímž naznačuje, že by mohl být spíše pacientem. Mimochodem, vedle onoho chybně napsaného doktorského titulu lze litovat i obalového prohození dvou písní a hrubky „zapoměl“ v názvu jedné z nich.
Muzikantsky podpořen dalšími spolupacienty předkládá nepříliš zábavné a někomu třeba až nudně znějící skladby, jež se většinou plouží v převážně rozvláčných tempech a moc se toho v nich neděje. Jenže i přesto, že melodické motivy mnohdy zůstávají v zárodcích a výrazněji propukají až ke konci základního bloku alba, popřípadě s více poslechy, tady se nehraje na prvoplánovou hitovost. Zde jde spíše o celkový poslechově atmosférický opar, který dále dokresluje autorova osobitost, výstřednost a sice nevyřčená, leč tušená diagnóza neškodného magora.
„Celkový atmosférický opar dokresluje autorova osobitost, výstřednost a sice nevyřčená, leč tušená diagnóza neškodného magora.“
Ten dokáže bez větších problémů propojit zajímavý elektronický základ, jenž někteří jedinci můžou označit třeba za ambient nebo chillout, i předpokládatelnou rockovou nadstavbu, v těch syrovějších momentech se blížící někam do oblasti doom metalu. Přestože takto namíchaná sloučenina nenabízí kdovíjak úchvatné motivy, zní trochu chladně a nevede k přílišnému jásotu, celková koncepce alba, tedy včetně slovní náplně a lehce úchylného zpěvu, se vyznačuje natolik výraznou specifičností, že v tuzemsku lze jen hodně obtížně nalézt něco srovnatelného.
Bonusově jsou zařazeny tematicky naprosto vybočující a zvukově velmi odlehčené písně, konkrétně líbezná „Princezna“ a vedle výše zmíněných minel rovněž chybně napsaný „Výlet do Vaxjö“, svým názvem odkazující někam k prapočátkům Kaviar Kavalier.
Možná je to přirozenou daností oněch prostředí, ale stejně jako les je obvykle příjemnějším místem oproti psychiatrické léčebně, také předchozí „Lesní hudba“ zněla o něco působivěji než její duševně chorý a trochu méně přesvědčivý následovník. Právě o to větší radost lze mít z toho, že příští album slibuje návrat do lesa a má být nikoli na houby, ale o nich.
