Mortal Cabinet - Necrotica

Láďa: Úvodem zrekapituluji osobní vztah k předchozí tvorbě všech tří aktérů. Mně osobně je zcela určitě nejbližší Franta Štorm, neboť jeho Master's Hammer, byť s vědomím skoro patnáctileté pauzy v jejich činnosti, intenzivně sleduji již minimálně pětadvacet let. Mám a velmi dobře znám jejich kompletní diskografii, vlastním i staré raritní singly a jako asi jediný z celé redakce Aardvarku jsem na vlastní oči nejenže viděl jejich koncert, ale i přes časovou propast téměř celého čtvrtstoletí si z něj dodnes hodně pamatuji. Naopak jakýsi Řezník mě totálně míjí. Zaznamenal jsem jej teprve až v souvislosti s tou kauzou kolem Slavíků, leč ani tehdejší obří mediální povyk mě nedonutil k tomu, abych se jím jakkoli zabýval. Neslyšel jsem žádnou jeho píseň a klip o holce ve sklepě jsem nikdy neviděl a vidět nechci. Ani tedy nevím, zda je to nadsázka či míněno vážně. Neznám to a nemám na to žádný názor. Samir Hauser se u mě pohybuje asi někde uprostřed. Soubor Vanessa registruji od devadesátých let, ale spíše okrajově, vybavuji si jej i v naprosto příšerných a naštěstí dávno zapomenutých 2 Amigos, zatímco jako Bruno Ferrari mě míjí. Průnikem těchto faktů možno vyvodit, že hlavní příčinou mého zájmu o společný projekt těchto tří pánů je přítomnost Štorma.

Jan: Nejsem zatížený dojmy z koncertu Master's Hammer, proto mě naopak zaujalo spojení tří uznávaných a žánrově i generačně různorodých odrodilců. Navzdory mlhavým, prázdným a zbytečným kecům o partyzánské válce s mainstreamem. Faktem ale je, že s tímto triumvirátem to dopadlo úplně stejně jako s těmi dvěma ze Starověkého Říma. Jedno jestli Caesar, Octavian Augustus nebo Štorm, vládl nakonec jen jeden. Z tohoto pohledu projekt Mortal Cabinet coby superskupina selhal. Vyvolaný démon Štorm totiž Řezníka a Samira rychle schvátil. Jako ten aeony počítající Hlavonožec. Buď jsou ve vleku Štormovy nesporně úchvatné obraznosti, nebo se zaťatě drží toho, co umějí nejlíp. Buď jak buď, o nějakém prolínání nemůže být řeč, spíš o příslovečném stýkání se a potýkání.

Láďa: Štormův přínos tomuto projektu se zdá být trochu dominantní, a to nejen kvalitativně, kdy při vědomí toho, že každý si své party vybavil vlastními slovy, se právě on ukazuje být nejschopnějším z celé nesvaté trojice, ale také žánrově. Jeho kytara občas přehlušuje vše ostatní a místy se dostavuje i onen tolik typický masterhammerovský odér. Díky silně elektronickému podloží lze však připustit, že kdo bude hledat vanessovský nádech, najde jej rovněž. Zda to všechno k sobě zapadá, respektive míra této vzájemné jednoty, může být diskutabilní. Pokud z toho někdo částečně trčí, pak možná Řezník, jehož rapované pasáže nejvíce ovlivňují a proměňují znění písní. Vstřícně naladěný posluchač má ale rozhodně velkou šanci potlačit své osobní žánrové preference a vše vnímat jakožto jeden celek, kde nakonec nerozhoduje to, z jakého těsta je ten který aktér uhněten, ale síla konkrétních melodických nápadů.

Jan: Řezník na sebe strhává největší pozornost spíš nežádoucím způsobem. A to přestože se nepochybně vzepjal k jednomu ze svých dosud nejlepších výkonů. Štormovými verši nejen prosvítají obsáhlé znalosti esoteriky a poezie. Samy o sobě jsou zvukomalebné a důkladně rytmizované. Řezník naproti tomu představuje jakýsi protipól Xindla X. Prořízlá huba mu jede závodní rychlostí. Opájí se samoúčelnými slovními hříčkami, aniž by promýšlel jejich druhý, třetí plán.

„Řezník naproti tomu představuje jakýsi protipól Xindla X. Prořízlá huba mu jede závodní rychlostí.

Láďa: Asi vůbec největší hitovkou je klipový „Černý myslivec“, ale potěšit může třeba vstupní trojice „Cirkus mrtvých“, „Crowley“ a „Menší zlo“, podobně jako závěrečná a možná vrcholná kompozice „Orgie iluminátů“. Ale najde se i několik méně výrazných kousků jako „Hlavonožec“, „Boží stáda“ nebo „Pojď a ignoruj to“, jež spíše jen vyplňují prostor a celé album natahují do takové délky, že na jeho vinylovou verzi se ani vše nevešlo. Ta má podle obalu o jeden a v realitě dokonce o dva songy méně, což je po poslední velké desce Master's Hammer opět rozpor mezi proklamací a skutečností, a je škoda, že si někdo neumí ohlídat, aby k tomu nedocházelo.

Jan: I když se povznesu nad to, že při tvorbě „Necroticy“ Hauser, Pohl a Štorm teprve nacházeli společnou řeč, stejně je výsledkem jejich spolupráce směska kvalitativně nesourodých skladeb. Rozpačitou světskou předehru „Cirkus mrtvých“ střídá libové vyznání Aleisteru Crowleymu, tupé „Menší zlo“, zničující palba „Baterie kurev“, nehybného „Hlavonožce“ zase zabijácká „Nenávidím svůj job“, a to jsme už v půli desky. V druhém poločase už na pravidlo „ryc nebo nic“ naštěstí takové spolehnutí není. Tam naopak neslyším vyloženě slabou skladbu. Z nich bych vyzdvihl hlavně dekadentní romanci „Láska a hniloba“ a ultimátní „Orgie iluminátů“. Přičemž právě až při poslechu úplně posledního kusu jsem si jistý, že Mortal Cabinet není narychlo splácaná superskupina, ale života schopná kapela.

Láďa: Hudebně, textařsky, produkčně nebo muzikantsky tento soubor jistě působí životaschopně, leč trochu diskutabilně se někomu může jevit jeho ideové cílení a směřování. Občas někde zmiňovaný „efektivní boj proti zkurvené pokrytecké společnosti slušných občanů“ má být fackou či plivancem do ksichtu, ale v tomto směru se zřejmě míjí účinkem, a celá ta údajná snaha o zvrhlost, zvrácenost a úchylnost setrvává v jistých mantinelech a vstřícně naladění posluchači jí snadno navyknou. Koho tohle může opravdu vyděsit? Rozhodně nějaké senilní důchodce, zapšklé moralisty, katolické kněze či účastníky jejich kázání, tedy vesměs ty, kteří se k poslechu této skupiny stejně nikdy nedostanou. Ano, šňupající Hauser dokáže vytočit Radu České televize, Štorm byl televizně odepsán už dávno, Řezník umí znechutit i urazit italského šéfa Karlovarských minerálních vod a všichni tři koncertně odradit provozovatele pražského klubu Roxy. Ale jinak?

„Celá ta údajná snaha o zvrhlost, zvrácenost a úchylnost setrvává v jistých mantinelech a vstřícně naladění posluchači jí snadno navyknou. Koho tohle může opravdu vyděsit?“

Jan: Právě! Z „Necroticy“ jsem si odnesl v zásadě tentýž dojem jako z posledního počinu Insanie, která klidně může symbolicky věšet celebrity po kandelábrech zhusta jako vánoční ozdoby, ale stejně ve výsledku chvílemi zněla jako Kabát. Obdobně Mortal Cabinet bojuje s nepřítelem, který mu věnuje pozornost nanejvýš, pronikne-li „kabinetní“ tiskovka omylem do bulváru. A ani potom se nestane ničím víc než dlouho a pracně střádaným kyblíčkem umělé krve chrstnutým na kolesa mlýnského kola showbusinessu. Navíc se Mortal Cabinet částečně vymezuje vůči televangelistům, jejichž Zemí zaslíbenou spíš než tuzemské prostředí nebo Izrael jsou Spojené státy. Nadzdvihnout ze židle jakéhokoliv posluchače je z mého pohledu s to pouze text nenápadné migrační férie „Boží stáda“. U ní si posluchač nemůže ani po posledním verši úplně jistý, jestli jde o brutální nadsázku, nebo smrtelně vážně míněný xenofobní výlev.

Láďa: Nechci zpochybňovat fakt, že si vzájemně padla do oka zrovna tato trojice, někoho však může napadnout, že zde nepřítomný Necrocock je zřejmě o hodně větší magor než lehce usedleji působící Štorm, a že by možná trochu lépe zapadal do obscénního soukolí s Hauserem a Řezníkem. Jenže on je to právě Štorm, kdo tomuto projektu dodává jakýsi inteligentnější a rafinovanější rozměr, zatímco zmíněný Necrocock by nejen hudebně či ideově, ale částečně i vizuálně mohl splynout s Hauserem. Stávající zúčastněné trio je tak přinejmenším zárukou pestrosti.

Jan: Necrocock by se se Samirem a Řezníkem určitě sžíval snáz. Je ale otázkou, zda by se bez ohlášené Štormovy účasti vůbec podařilo crowdfundingovou kampaní shromáždit dostatek prostředků na natočení desky a poměrně výpravného obrazového doprovodu k „Černému myslivci“ a zároveň mít vyšší tvůrčí ambice. Nemíním podezřívat Hausera a Pohla z vypočítavosti. Ona vyšší publicita rozhodně nebyla zadarmo. Než se ostatek superskupiny se Štormem shledal v témže paralelním vesmíru, zabralo to téměř celou stopáž kvalitativně rozkolísané desky. Jsem ale přesvědčen, že pokud trojice Hauser–Pohl–Štorm nezůstane u jedné nahrávky, mohli bychom se nadít ještě velmi zajímavých výsledků.

Láďa: To rozhodně nutno předpokládat, tím spíše, že i přes veškeré výše uvedené pochybnosti již tuto nahrávku poslouchám nejen hodně často, ale také velmi rád.

Závěrem si ještě dovolím malou poznámku nikoli k nadšeným příjemcům alba, ale spíše k některým jeho odpůrcům. Směšní jsou hlavně takoví ti ortodoxní blackmetalisti či obecně metalisti, kterým se to nelíbí ani ne proto, že by to bylo třeba hudebně špatné, ale prvořadě z toho důvodu, že to není ten jejich ortodoxní black metal, popřípadě obecně drsný metal. Ještě legračnější jsou v případě, pokud jsou zároveň sběrateli vinylů, ale této desce vyhlašují bojkot a okázale prohlašují, že takovou sračku si nehodlají kupovat. Ale za pár let, kdy to již bude třeba vyprodané, se to některým rozleží v hlavě, náhle to začnou zoufale shánět s poukazem, že „je tam přece ten Štorm“, jenže ono už to buď nikde nebude, nebo jen v aukcích za několikanásobně vyšší částky.

fotografie: David Surovec