Morkobot

Není nad to, když se předkapela nerovná výplni času a namísto toho je vyrovnaným spoluhráčem hlavního interpreta, jakkoliv se tahle hranice právě řečeným vlastně smazává. Vybrat pro koncert jako hosty prstokladné ekvilibristy Microvomit a krutě éterické Nod Nod se ukázalo jako výtečná volba a vidět kytaristu Vaška poté, co mu dočasně vypověděla spolupráci vlastní ruka, zpět za nástrojem, bylo uklidňujícím bonusem.

Chapeau Rouge je pro podobné koncerty velmi dobrým místem. Pominu-li ne úplně nejlepší aparát, kterým si vysvětluji, že z jiných klubů neodcházím s tak intenzivně zalehlýma ušima, skýtá klub příjemný prostor, který padesát lidí naplní a stovka v něm může způsobit peklo. Tělo na tělo to tentokrát nebylo, i tak se ale všechny tři kapely s publikem zdárně potkaly.

Microvomit, kteří do toho bušili před vyvýšeným pódiem, nechali vzduchem lítat těžko rozšifrovatelné instrumentální spletence, jimž by prospěla trochu větší čitelnost, která ale záležela na zvukaři, nikoliv skladatelích. I tak strhávali do svého riffového vlnobití, proměnlivého a nevyzpytatelného, zároveň však vábícího svou surovostí. Hrát takovouto hudbu, kdy se v jednu chvíli riffy plazí po zdech a jindy spolu s bicími extaticky víří uprostřed místnosti, je těžší, než by se posluchačům odkojeným veselými refrény mohlo zdát. Přestože se nástroje mohou „prát“ a na harmonie se tu nehraje, vnitřní logiku musí mít i takováto hudba, jakkoliv ji lze definovat spíše pudově. Nastoupená cesta Microvomit příjemně odsýpá a vábí k dalším zákrutám.

„Přes veškerou ‚nasekanost‘ je totiž tento masomlýnek nevyzpytatelný.“

Jeden ze svých tvrdších koncertů odehráli i Nod Nod, kapela, která by si zasloužila, aby o ní věděl každý, kdo se obřadně dívá na kytarové struny a rozlámané bicí paličky. A taky každý, kdo si myslí, že ženská nemá v takovéhle kapele co dělat (zdravíme Vlastu Henycha a doufáme, že mezi čtenáři tohoto článku není ani jeden takový). Veronika dává do hudby Nod Nod klíčový vklad a ač je z jejího nasazení patrná i občasná nejistota (ne snad pěvecká, jen očí těkajících po sále si nešlo nevšimnout), představují Nod Nod ideální spojnici okouzlení nenuceně repetitivními motivy a osobitého přístupu ke kytarové hudbě, která staví více na hypnotičnosti než mámení fešným, ale ve výsledku falešným preludováním. Album, prosím!

Italské trio Morkobot jsem z desky vstřebal spíše rozumem než srdcem, živé vystoupení ale splnilo, v co jsem doufal. To, co může na albu budit dojem mírné akademičnosti, dostává naživo mnohem živelnější kontury a rozevírá další možnosti, jak jejich tvorbu vnímat. Zatímco doma můžete do sytosti sledovat vývoj každého tónu, v klubu se vše organicky spojuje a vyvíjí a boxy s všemožnými modulátory pro obě baskytary značí kreativitu kapely, pokud jde o zvuk, nikoliv marnost, kterou je třeba maskovat technologií.

Netradiční složení v podobě bicích a dvou baskytar budí zájem, výsledná hudba ale k nástrojům nepoutá zbytečnou pozornost. To už spíše živelnost, s jakou se do precizních skladeb Italové obouvají. Nejsem fanoušek hudby příliš orientované na spletitou techniku hry, která je možná obdivuhodná, pokud jde o instrumentální náročnost, ale nic jiného nenabízí. Morkobot do téhle kategorie nespadají – přes veškerou „nasekanost“ je totiž tento masomlýnek nevyzpytatelný a namísto spirály opakovaných motivů, jakým metloši od dob Sepultury říkají šamanské, se díky nim dostáváme do víru, který námi může smýkat libovolným směrem a každý moment klidu později, ale spíše dříve skončí.