Monikino kino – Prázdniny
Tisková zpráva k debutu dua Monikino kino zdůrazňuje, že zde – možná oproti očekávání – stojí za hudbou filmařka Monika Midriaková, zatímco člen Midi lidí Petr Marek dodává texty. Ve slovenštině. Poznámka je to důležitá, kapela se ale nežádoucího nánosu obliby Midi lidí bát nemusí. Na to jsou „Prázdniny“ až příliš osobité. A důležitější než muzikanti jsou nakonec protagonisté povědomého příběhu.
Paralely se zmíněnou kapelou, která Marka coby hudebníka nejvíce proslavila, sice není nutné vyloženě zavrhnout, její jméno ale nejlépe slouží jako pozvánka, na jejíž náplň po vstupu do světa Monikina kina zapomeneme. Konstatování, že je deska srovnatelně hravá, už míří do oblasti těch obecněji platných. Hravost navíc nutně neznamená legraci a humorem zavánějící momenty jsou zde vlastně těmi, které mohou nakonec nejvíce rušit. A neobstojí ani úvaha, že kapela pracuje s poetikou trapnosti – „Prázdniny“ nejsou deskou o outsiderech, s nimiž lze souznít, ale albem, jehož jedním tématem jsou pochyby, jaké nemají s outsiderstvím nic společného.
V jedenácti písničkách je zde nenápadně tkán příběh jednoho vztahu, který začíná tím, že se muž chystá zabydlet v bytě své milé, pokračuje náznaky vyčerpaného soužití a hlavně setrvalými nenápadnými příběhy hledání sebe sama. Více než jako deníček psaný nepřenositelným tónem zní ale deska jako něco dopředu určeného ke sdílení. Je osobitá, komunikativní a hravá natolik, až tím maže případný dílčí negativní dojem z jisté rozháranosti. Spíše než o nedospělosti se ale nabízí hovořit o spontánnosti a velmi přirozeně působící stylizaci.
Na „Prázdninách“ kapela pracovala několik let, nahrávka ale nepůsobí přešlechtěně, byť s jistotou dokáže zaujmout i ty posluchače, kteří mají rádi hudbu hračičkářskou podobně jako stavění plachetnice v lahvi. Přestože „Prázdniny“ pojednávají o rozpadu vztahu, tedy něčem, co lze možná poetizovat, ale jen sotva se z toho radovat, působí jako dialog spřízněných duší. Duší na první pohled hodných, ovšem ne tolik, aby se nad jejich rozkošností dalo povrchně rozplývat.
„Pokory je na ‚Prázdninách‛ více než uplakanosti, intimita je důležitější než moudra z knihy citátů.“
Album naplno využívá zvukomalebných kvalit slovenštiny, byť se v rámci stylizace nezdráhá ani občasného ponechání českého slovíčka. Markovy hravé texty a Midriakové nepřikrášlované, místy letmo naivní pěvecké podání vytváří celkově zábavný výraz, který jen zřídka překročí hranici směrem ke zjevné rozvernosti, jako v mimoděčně „dětské“ skladbě „Baterka“ s hostujícím Ondřejem Ježkem, který se jinak staral o mastering alba. Podobné poťouchlosti si ale kapela jinak spíše odpouští a soustředí se na nenápadně zasněnou náladu, kdy i ve chvílích smutku hraje s gustem a bez hořkosti. Pokory je na „Prázdninách“ více než uplakanosti, intimita je důležitější než moudra z knihy citátů.
Deska postavená na chladných syntezátorových beatech a občasné kytarové vyhrávce plyne pozvolna, jako by nám kapela chtěla dát čas, abychom si nechali věci pořádně rozležet. Když se v závěrečných (a také klipových) „Běžkách“ rozjedou vstříc nejvíce komplexní instrumentaci, nezdá se, že bychom to měli brát jako signál do budoucnosti – Monikino kino naštěstí nepůsobí jako spolek, který si přesně plánuje, kam se vypraví příště. Že si před nás zrovna rozložili počítače a vyrukovali s dvoukrkou kytarou, neznamená, že tak učiní i nabudúce.
fotografie: Stanislav Tryputen
