Michael Kocab – Abstract

Takto praví Michael Kocáb, zde nepochopitelně uváděný jako Kocab, v průvodním slově svého třetího sólového alba, vydaného již zcela tradičních čtrnáct let po tom předchozím, a hned vzápětí předjímá recenze: „A abych hned usnadnil práci všem svým hudebním kritikům, nabízím jim tuto formulaci: Kocáb, ve snaze se opět zviditelnit, splácal dohromady CD na způsob kočičky a pejska, kteří dělali dort. A protože vím, že kritika má být stupňovaná a čtenář šokován, nabízím ještě tento dodatek: Je to snad nejhorší deska všech dob. Bezr v takovém případě nemusí desku ani poslouchat, stačí, když si fráze opíše z bookletu a kýžený účinek jistě nastane.“

Když už tedy slavný maestro tak pěkně radí, opisujme: „Kocáb, ve snaze se opět zviditelnit, splácal dohromady CD na způsob kočičky a pejska, kteří dělali dort. Je to snad nejhorší deska všech dob.“ Nebo ji lze probrat trochu detailněji, skladbu po skladbě.

Jako havran
„Občas to na něj přijde, nemůže si pomoci, mutuje, transformuje, sublimuje, osciluje, provokuje, prudí,“ zpívá zmutovaným hlasem Natálie Kocábová zřejmě o svém otci, k čemuž velký Michael cituje starou výběrovskou klasiku S.O.S. a Zubatá. „Podivná exhibice!“ Postupně houstnoucí taneční rytmus to nicméně ještě drží alespoň lehce nad hladinou.

Ruppert to vychytá
Uvolněná, zároveň strnulá, ale hlavně silně nudící elektrofunkyjazzrocková kompozice se přes osm minut pokouší vzlétnout do atmosféricky nadoblačných výšin, kde Matěj pěje natolik nadpozemsky nádherně, že se nedá poslouchat. Ruppert to nevychytal.

Já batohům nerozumím
Během techno dusotu zaujme možná trochu vlezle znějící, ale rozhodně výrazný refrén, který spolu s rapem Radka Bangy zachraňuje ledacos z toho, co kvílivě svíjející se Proudfootova kytarová sóla posouvají do roviny pouhé onanie bez většího smyslu.

Zvěřinec 518
Znovu taneční rytmy, kde kdákají slepice a Vladimir 518 rapuje ostošest nebo spíše opětsetosmnáct, jenže až na zastřeně znějící refrén to nějak nefunguje.

Tatínku, co je to chaos?
Roztomilé dětské žvatlání Davídka Kocába uvozuje zvukový chaos, což má být „pramatka všeho“. Experiment je to takový, že by jej mohli ocenit lidi z HIS Voice, pokud ale ti se tomu spíše nesmějí. Skrze dusot a kytarové kvílení to dostává jakýsi tvar, asi jako Sny spravedlivých před skoro třiceti lety. A jak říká Davídek, „táta je hodnej“. Nepochybně.

Jan Hus
Podruhé zneužitý krasopěvec Matěj Ruppert krášlí prapodivný útvar, kde díky dominantním tónům violy má jít asi o soudobou klasickou hudbu, ale prvořadě je to nuda k nepřečkání. Finále postupuje opět rytmičtěji, jenže Ruppert to ani tentokrát nevychytal a znovu kytarově onanující Proudfoot už teprve ne. Ale zatímco ten první za to nemůže, ten druhý ano.

No tak mi to do kebule nandej
Podruhé Natálie a podivně nijaký song, spíše jen vycpávka.

On Time, Mr. Paulicek!
Konečně nějaké zajímavé téma, které slibuje opakování slavné bahenní bitvy z těsně porevolučního výběrovského filmu, ovšem podobnost s Michalem Pavlíčkem je údajně čistě náhodná, neboť to by si maestro nedovolil. Jinak experimentálně laděný koktejl hudebních výbuchů, trumpetových trylků a téměř metalové gradace, z níž zůstává stát. Tedy rozum.

Klement Gottwald
„Dnes ráno jsem panu presidentu republiky… (přinesl štrůdl)“ aneb více než desetiminutová směs nejslavnějšího Klémova projevu, mistrových někdy i vtipných vsuvek a protikomunistické agitace. Jakmile se „rudý teror“, „statisíce popravených“, „politické procesy“ a nakonec i jmenovitý výčet obětí spojí s vrahovým „přesně tak“, včetně Natálií dozdobeného a přitažlivě úderného refrénu vše mocně graduje na rozhraní výsměchu totalitě a mrazivého vědomí její nebezpečnosti. Jasný vrchol alba, zároveň však kladoucí otázku, proč to nešlo předtím.

„Ne, úplné dno to určitě není a nejhorší deska všech dob už teprve ne, ovšem jeho zřejmě ano.“

Kocáb v bookletu sebedojímavě provádí celým albem a do nebes přechvaluje své spolupachatele, kteří jsou nepochybně často špičkovými muzikanty, jenže těžko něco zmůžou s autorsky rozplizlým materiálem, zvláště pokud kytarista Proudfoot neumí sólovat jinak než pokaždé stejně. Přestože na nahrávce spolupracuje skoro celá mistrova rodina, někdo jako Kocáb a jiný coby Kocab, nepomáhá to ničemu. Občas podceňovaný Běr či ještě přehlíženější Vymlácený rockový palice jsou proti tomu balzámem, podobně jako minulá sólovka Za kyslík. Ne, úplné dno to určitě není a nejhorší deska všech dob už teprve ne, ovšem jeho zřejmě ano.

„Přesto Abstract považuji za jeden ze svých hudebních vrcholů mého období stylové syntézy, které můžeme říkat třeba abstract rock.“ Ona vrcholná syntéza je pak na jiném místě upřesněna záhlavím „Jazz, Funk, Rock, Punk, Techno & Classic“. Dejme tomu, že skoro všechny tyto styly tam v nějaké formě opravdu jsou, ovšem kde zůstal punk, toť otázka.

Kocáb si je vědom toho, že album se neprodá. Píše však „z vnitřního přetlaku, z neutuchající lásky k hudbě“, ale jistě, což zapomněl dodat, i k sobě samému. Ostatně, už v tom dávném výběrovském filmu je jmenován do funkce „prezidenta moderní hudby“, což mu už tehdy vlezlo na mozek a z něj naprosto zjevně dosud neslezlo: „Hudební progrese či alespoň snaha o hledání novotvarů musí být zcela odvislá od stereotypů, které požaduje hudební trh.“

Tahle nahrávka prý bude doceněna až za třicet let. Ale netřeba čekat takto dlouho, protože mistr již třeba pracuje na nějakém dalším pěkném albu, proto za příštích čtrnáct let znovu na slyšenou. Třeba nám čtyřiasedmdesátiletý Kocáb roku 2030 opětovně nabídne vrcholně progresivní veledílo, kterým předběhne a promění vývoj světové hudby a všem vytře zrak. Samozřejmě jako vždy s Proudfootem a půlkou rodiny po boku. On je totiž hodnej. Moc hodnej.

Autor této recenze považuje Straku v hrsti za jednu ze tří nejlepších českých rockových nahrávek všech dob.