Lydia Lunch & Big Sexy Noise, Rány těla

Že se Letní filmová škola za poslední roky posunula mílovými kroky (letos šlo už spíše o „kosmetické úkroky“ do stran), je patrné všem, kdo do Uherského Hradiště na konci července jezdí delší dobu. Tento přesun od náhodnosti k souvislostem se pak dotknul i hudební dramaturgie, která se dostala do rukou lidem, kteří jí rozumí. Vrcholem letošního každovečerního setkávání u hudby pak bylo vystoupení americké skladatelky Lydie Lunch, spjaté s newyorskou scénou 70. (a navazujících) let.

Když na pódium nastupovaly obživnuvší Rány těla, stáli pod ním obvyklí a očekávatelní podezřelí: Stanislav Valášek ze studia Šopa, pánové, kteří se bavili o tom, jací byli Swans na Colours of Ostrava, a pár místních, kteří svůj zájem o hudbu pojedou za týden demonstrovat na místní nadžánrový festival Beseda u Bigbítu. Sestava sice nepočetná, ale o to více znalá.

Obnovení temnotou osmdesátých let poskvrněných Ran těla (chystá se prý nová deska) není událostí roku, na to je kapela až příliš ve vleku svých vzorů a mírně zapomenutá v čase, to ale neznamená, že její hudba neskrývá zákruty, které stojí za to vybírat. Koncert sice neměl nic z mimořádnosti, jakou bychom si představili při slově „comeback“, vstřícná odezva ale byla adekvátní nostalgii, kterou kapela šířila v prvé řadě.

Rány těla dospěly do věku, v němž na pódiu nelokají pivo, aby se následně sestřelili v zákulisí, ale aby se jim po koncertě lépe spalo. Jejich chlapácká romantika je místy více sladká, než posílená caveovskou noirovou náladou, v prvé radě však působí autenticky (škoda bigbíťáckých gest baskytaristy, která do toho vnášela prvek provinčnosti). Když si muzikanti na pódiu zapálí, jde více o jakési použití rockové rekvizity, než o to, že by to nemohli bez cigarety vydržet. Když si publikum zapálí s nimi, je to důkaz, že gesto i hudba fungují. A tady pokuřovalo celkem dost lidí.

„Big Sexy Noise jsou ve věku, kdy už neházejí mikrofon po divácích, ale hledí si toho, aby byl dobře zašroubován ve stojanu.“

Důkazem, že nemusíte být v dezolátním stavu, aby publikum získalo dojem, že se nepřetvařujete, bylo i vystoupení newyorské zpěvačky Lydie Lunch a jejího Big Sexy Noise (s muzikanty z Gallon Drunk, kteří v Hradišti hráli o den později). Z Lydie se nestala ani éterická divoženka jako z Jarboe, ani se nestihla ufetovat, a namísto toho vyrostla v elegantně obhroublou dámu. Ta vám sice vyhubuje, že tu není od toho, aby otročila v kuchyni, ale něco mi říká, že by tu polévku nakonec stejně uvařila – pokud byste si ji zasloužili.

Big Sexy Noise hrají to, čemu se s trochou nostalgie říká poctivý rock ('n'roll), s kořeny vrostlými do blues i jižanské přímočarosti. Kde překvapuje způsobnost ve vzhledu muzikantů, nastupuje jejich zkušenost, díky které je celé vystoupení velice uvolněné. Big Sexy Noise jsou ve věku, kdy už neházejí mikrofon po divácích, ale hledí si toho, aby byl dobře zašroubován ve stojanu. A taky pivo (ba vodu!) otevírají tak, aby nepocintali pódium. Ale právě to, jak mají ve věcech pořádek, jim pomáhá hrát soustředěně a tak, aby si publikum odneslo, co se mu snaží sdělit.

Což se i podařilo. A tak zatímco v prvních minutách působil uherskohradišťský koncert jako sedánek pár dobře informovaných, na závěr už se nechali strhnout i desítky těch, kteří zde byli spíše jen v tušení něčeho zajímavého.

fotografie: Jakub Hněvkovský