Lou Reed & Metallica – Lulu

A ono rozhodně nepřekvapí, že deska irituje někoho, kdo má pocit, že zaznamenávat na hudební nosič skladby delší pěti minut anebo, nedej bože, hluk, je zločin. Více udivuje, jak nasrala množství „hlav otevřených“, a jak není její odmítnutí jen otázkou toho, že zastihla v nedbalkách mainstreamové posluchače.

„Jak úchvatný pocit, být opovrhovaný,“ zpívá Reed ve skladbě „Dragon“ a ví o tom svoje. Prvotní hysterie okolo „Lulu“ je extrémním příkladem „povinnosti“ vyjadřovat se online ke všemu a okamžitě, jak to spolu s profilem typických posluchačů obou zúčastněných stran vtipně vystihuje recenze Anthonyho Fantana – internetového samozvance, který bryskně glosuje Zolu Jesus i Wolves in the Throne Room. Protože jakkoliv nelze předstírat, že se „Lulu“ stane oblíbenou deskou, po prvotní lavině odmítavých, posměšných a nenávistných reakcí se hladina uklidňuje, smířlivost stupňuje a Wikipedia, Metacritic, ba i česká média registrují recenze vstřícné, ba spokojené. Tohle je jedna z nich.

„Ono totiž stavět argumentaci na tom, že Reed ‚nezpívá‘, je zhruba stejně chytré jako odpálit ‚Bláznivou střelu‘, protože to je komedie.“

O „Lulu“ bylo zprvu velice těžké diskutovat. Na začátku byl scestný předpoklad, že je spojení Loua Reeda a Metallicy nesmyslné. Domnívám se, že v hudbě je možné cokoliv, tedy i spolupráce kohokoliv, nemluvě o syntéze klíčové postavy avantgardního rocku a nejslavnější metalové kapely druhé generace. Anebo je na surovém thrashování a agresivní recitaci něco, co se k sobě z principu nehodí? Podobných apriorních odmítnutí provází „Lulu“ více a stojí na začátku situace, kdy se z ní stala deska, na které si leckdo brousí bonmoty, ale už se ji neobtěžuje poslouchat. A v takové situaci, kdy se druhá strana ve zjevném podráždění chytá toho nejzjevnějšího, se jen těžko diskutuje. Ono totiž stavět argumentaci na tom, že Reed „nezpívá“, je zhruba stejně chytré jako odpálit „Bláznivou střelu“, protože to je komedie.

Už hlavička projektu napovídá, kdo zde hraje první housle – na „Lulu“ je výraznější stopa Reedovy poetiky, na jejímž pozadí syrově thrashuje Metallica. Důraz na zpěv (či recitativ) je zjevný a pochopitelný. „Lulu“ vychází ze svého času zlomových her Franka Wedekinda o pádu tanečnice do suterénu prostituce, což je stěží téma, k němuž by se hodila „hezká hudba“. I proto zde sedí „saintangerovská“ kovovost, kterou v pozadí rozehrává Metallica. Občas se tak děje hypnotickým opakováním motivů, jindy je repetice spíše zdlouhavá; někdy se pracuje s gradací („Cheat on Me“), ba rockovou přímočarostí („Iced Honey“), jindy je čímkoliv, čeho by se dalo zachytit, opovrhováno. Ve výsledku to ale jako hudební ilustrace příběhu o odporném pádu a vláčení špinavými ulicemi zní živočišně a funguje příhodně.

Netřeba si vnucovat myšlenku, že zde stojíme před bezchybným dílem, jako neotesané rockové album vycházející ze zvlášť hnusného námětu, které ilustruje už jeho přebal, ovšem zabírá. Pro to je ovšem nutno připustit si například, že i délka skladby může být prostředkem působení na posluchače, anebo pouhou skutečnost, že hudba nemusí být okamžitě vstřebatelná. Jistě, skladby jako „Pumping Blood“ jsou rozlítané a nesoustředěné, jde ale v jádru o jakousi hnusně špinavou psychedelii – a ta, zdá se, budí odpor až kontrastní k potlesku, jehož se dostává psychedelii, která se vyžívá v optimistické ujetosti drogového opojení.

Ano, „Lulu“ dokáže iritovat a přinejmenším Reed ví, co to se stane, když v posluchačích vzbudí fyzický odpor. Je ale škoda, že se její přijetí kvůli prvotní hysterii stalo více než čímkoliv jiným testem odolnosti posluchačů vůči nepohodlné hudbě, jíž nedokáží čelit ničím jiným než nenávistí. A vůbec: pokud vám „Lulu“ přijde k nevydržení, pusťte si „The Stone: Issue Three“, kde Reed běsní s Johnem Zornem a manželkou Laurie Andersonovou. A pak se vraťme k diskuzi.