Kabaret doktora Caligariho – Vzkříšení

Kabaret doktora Caligariho tvoří „anonymní uskupení několika příznivců alternativní hudby, jejichž výsledný projev zachází za hranice normality, až na pokraj lehké mentální retardace“. Přestože třeba dodat, že totožnost některých členů není zcela utajena, těm méně znalým není nutné nic prozrazovat a raději vše ponechat v tajuplné rovině. Soubor zaujal již loňským zdařilým minialbem „TetenTon“, leč všechny jeho položky, byť jedna s pozměněným názvem, jsou zařazeny i na debutovém albu, jež je kompilací skladeb z jevištního představení „Chopinovo vzkříšení“.

Pokud někoho při poslechu této nahrávky napadnou slůvka jako alternativa, avantgarda, experiment nebo progrese, může být zdánlivě na stopě. To ovšem pouze za předpokladu, že dotyčný posluchač hudebně ustrnul před mnoha lety či desetiletími, neboť téměř vše zde slyšené je spíše staršího ražení a na dnešní dobu působí zastaralým a relativně nepřekvapujícím dojmem.

Tvrdé a místy bezmála až metalové kytary, klávesy hammondovského znění, saxofon, občas i hostující trumpeta, to vše tvoří nepříliš objevnou, přesto dobře se poslouchající muziku na pomezí alternativního rocku, art rocku či hard rocku, kterou vylepšuje kvalitní zvuk a instrumentální výkony, stejně jako některé prazvláštně, ale zajímavě znějící pasáže. Naopak hůře dopadá sotva průměrný zpěv.

„Jestliže předchozí ochutnávka vzbudila značné naděje, album jako celek je žel až tolik nenaplňuje.“

Kapelu charakterizuje a víceméně i zdobí nevážný až sebeironický přístup, jehož teatrálnost se však leckde mění v lehkou křeč a samoúčelnost, jak o tom svědčí zejména legrácka „Jodli jodli lodyha“. Když se k tomu připočítá pódiové maskování či bookletové zjištění, že jeden z členů údajně provádí „bědování“, mnohého napadne jistý konkrétní tuzemský příměr, již zmíněné První hoře. Hudební či výrazová podobnost je skutečně velmi patrná, kvalitativní rezerva ovšem také. Především pokud jde o zjevně slabší texty, jež těm Urzovým sahají maximálně po pás a kterým příliš nepomáhá ani jejich hůře čitelný koncept příběhu šíleného doktora z prostředí blázince.

Coby vrcholy nahrávky lze označit právě ony již dříve vydané a po všech stránkách asi nejpestřejší a nejnápaditější skladby „Náš svět“, „Ho vezou!“, „Hodina S“ a „Rozkazy“, jimž však velmi dobře konkuruje uvolněně houpavé „Hrej zmetku hrej!“ nebo „Frankenstein“. Naopak zbytek alba působí většinou slabším a nudnějším dojmem, hlavně pak anglicky zpívaná zbytečnost „Down by the Law“, ale rovněž některé další písně, které tvorbu kapely spíše rozmělňují.

Jestliže předchozí ochutnávka vzbudila značné naděje, album jako celek je žel až tolik nenaplňuje. Můžou za to prvořadě texty a nedotažená koncepce, podobně jako poznání, že současná alternativní hudba je již někde jinde, zatímco v tomto případě jde spíše o pozdní dozvuky starých časů. Alespoň otevřenější posluchači metalu však můžou ocenit snahu vymanit se ze žánrových stereotypů, zvláště pokud soubor již nyní zastiňuje drtivou většinu přesluhujících tuzemských metalových klasiků, byť prozatím nedosahuje úrovně několika málo novodobých premiantů.

Přestože to třeba může znít trochu zvláštně, toto album i přes veškeré uvedené výhrady patří k tomu zajímavějšímu, co se na poli českého tvrdšího rocku letos odehrálo.