K2 | Napalmed

Vše podstatné na adresu mosteckých Napalmed i na ně navazujících Eine Stunde Merzbauten už bylo napsáno u příležitosti debutu těch druhých, tehdy tvrzené bláboly však lze utvrdit ještě většími. Zvláště když k tomu rachotí více než hodina hlukového materiálu, sdíleného společně s K2. Pod tímto označením se ukrývá nejen onen tolik obávaný pahorek v pohoří Karákóram, jenž se Radek Jaroš odhodlal zdolat až jako poslední ze čtrnácti osmitisícových, ale též japonský podivín Kimihide Kusafuka, pro změnu testující a snad i úspěšně zdolávající otrlost posluchačů.

Obě tyto zúčastněné strany si zde vzájemně předávají štafetu, přičemž Japonci náleží více položek, naopak Čechům o něco delší hrací čas. Pouhých pět hlukových útvarů se sice roztahuje na více než hodinové ploše, leč ten úvodní má jen pár vteřin, zatímco zbylé se táhnou do deseti, čtrnácti, dvaceti a dvaadvaceti minut, což kupodivu nepřekračuje mez únosnosti.

„Fanouškům Chinaski se to líbit nebude.“

Nekonečný hluk je třeba v prvé řadě trochu ztlumit, aby jej ve zdraví přežil přehrávač, reproduktory i nebohý posluchač. Poté si jej lze možná i poslechnout, ale raději pouze jednou. Prakticky neustále zde cosi hlučí, rachotí, zurčí, bublá, kvílí či jinak se ozývá, a to přesně podle očekávání způsobem, jemuž asi dobře porozumí lidi kolem HIS Voice, ale mnohem méně ti ostatní. Fanouškům Chinaski se to líbit nebude, jenže příznivcům hluku se zřejmě pro změnu nezamlouvají Chinaski, takže vše se nachází v rovnováze. Tedy snad až na subjektivní dojem vyšší tvůrčí kvality, která překvapivě hraje ve prospěch teroru, byť jen u silně minoritního vzorku jedinců.

Lze zmínit i tradičně pozoruhodný obal, kdy pálený disk je vložen do jakési soustavy umělé hmoty a papíru, opatřené výhružnou značkou, jež rozhodně nevěstí nic bezpečného. Skutečně potřebné to varování, neboť dobře dělá ten, kdo se tomuto širokým obloukem vyhne. Ale ještě lépe onen, kdo si to dopřeje, protože pokud tohle nejen přetrpí, ale dokonce se mu to zalíbí, může potom v lepší společnosti referovat o tom, kterak je jeho alternativně avantgardní vkus hoden vyššího společenského uznání než opovrženíhodný nevkus tupých buranů. Přesto či právě proto ale bude vhodné se poté opět vrátit k nějaké té „normální hudbě“.

fotografie: Jana Chržová