Jedna pro dva: TKDE – From the Stairwell

Viktor Palák má stále raději hudbu, která zklidňuje, aniž by otupovala bystrost. „From the Stairwell“ tuto definici ideálně naplňuje. 8/10.
Pokud TKDE začínali jako autoři doprovodné hudby k němým filmům, je přinejmenším s albem „From the Stairwell“ nad zářivou noční lunu jasné, že nyní lze jejich hudbu vnímat jako doprovod k filmům imaginárním. A ačkoliv se druhá skladba nejmenuje „Giallo“ jen pro nic za nic, představuje album magickou jízdu nocí, která svazuje jen tak, jak vy sami necháte spoutanou svou představivost.
Skladby postavené v podstatě rovným dílem na – mnohdy nečekané, často vítaně opojné – souhře klavíru, houslí, elektroniky, dechů i éterického ženského zpěvu, netouží po nepřehlédnutelné atraktivitě, spíše nenápadně doufají, že si jich někdo všimne. Díky nepopiratelné magii i ozvěnám přitažlivé nejednoznačnosti se tak však docela záhy děje a kapela zručně vtahuje do míst, kam bychom normálně nechtěli vkročit. Lze ale odolat otazníkům tajemného dění v průjezdu anebo starého domu se skrytými padacími dveřmi, když pach dobrodružství nevane jen ze samotného jména kapely?
Z „From the Stairwell“ vystupují více staré časy než moderní technologie, postupně vtahující skladby si uchovávají dynamiku a udržují pozornost, a i když zrovna kolébají rytmem, celkové vábení neustává. Tohle je totiž partner na celonoční potemnělou seanci, ne vykřičená společnice, která se vás do půl hodiny potřebuje zbavit. I díky tomu se skladby občas vynořují jen v jakýchsi konturách, které v sobě nicméně nesou nepopiratelnou poutavost, a dokáží tak navíc nabídnout i krásná překvapení. Od jisker se dostáváme k ohňostroji, víření vjemů nebere konce.

THE KILIMANJARO DARKJAZZ ENSEMBLE
Kapela nočních ptáků, které vévodí jména Jasona Köhnena a Gideona Kierse, vznikla jako projekt, který skládal doprovod k takzvaným němým filmům – jako první přišly na řadu zjevná jména: „Nosferatu“ a „Metropolis“. Od jejich eponymního debutu, který vyšel v roce 2004 u Planet Mu, se ale mnohé změnilo. V Holandsku usazená kapela začala vydávat u Denovali a rozrostla se o nové členy i inkarnaci Mount Fuji Doomjazz Corporation. Přestože se v TKDE sdružují mimořádně zajímaví umělci, navenek působí nejvíce aura samotné kapely – či „vícehlavé saně“, jak o ní píše tisková zpráva k nadcházejícímu pražskému koncertu.

Zlatina Jeřábková nahlížela „From the Stairwell“ ze všech možných směrů a pořád docházela k témuž: nahrávce stejně rozmanité jako kompaktní. Dává 8/10.
První dojem se někdy nezmění ani po mnoha posleších a nucené snaze být analytický. Bez okolků, „From the Stairwell“ je po stránce mixu hudebních stylů a jejich nekoherentního propojení ve skladbách krajně postmodernistické dílo. V něm navíc nejde o melodie, ale o prožitek, o cílené vyvolání určitých psychických stavů a snad i o zvláštní osvobození od struktur uvnitř nás samotných.
Je v podstatě nemožné vytvořit plný seznam stylů a rozmanitých drobnějších struktur kompozic, které se na posluchače z „From the Stairwell“ navalí. Dark/freejazzový základ a ponurý postrockový ambient jsou protnuty elektronickými zvuky, ale i prvky funku, postpunku, metalu či postupy specifickými spíše pro symfonickou hudbu, zatímco melodické pasáže jsou do značné míry inspirovány trip-hopem.
Takto se postupně zaplňuje sonická encyklopedie hudebních žánrů, aniž by byl jakkoliv narušen minimalismus celkového pojetí. Překvapivé dynamické zvraty uvnitř převládajícího doomově pomalého rozvíjení skladeb, přechody mezi znepokojujícími disharmonickými, někdy až duchařsky zlověstnými pasážemi a harmonicky vytříbenými liniemi, a také ostré proměny nálad strhávají posluchače do halucinogenního světa, ve kterém je vědomí života vytěsněno mimo album.
Smyčce a dechové nástroje, ponurá basová kytara, tvrdé kytary, melodické ženské vokály, přecházejících chvílemi do operních poloh, subtilní piáno i chladné syntezátory se chvílemi spojují v nervy drásající chaos a znovu zůstávají osamoceny uprostřed postapokapyptické prázdnoty opakujících se industriálních zvuků.
Posluchač, v jehož hlavě se rodí podivné, převážně děsivé obrazy, do nichž jen na krátké chvíle pronikají světlo a barvy, je v závěru zanechán v úzkostech – a v nejoptimističtějším případě si připadá jako pokusná zvěř neobvyklého psychologického výzkumu účinků melodií a zvuků na lidský mozek. Až na několik zdlouhavých okamžiků je nicméně zážitek velmi působivý a svým způsobem i inspirující.