Jedna pro dva: Matmos – The Marriage of True Minds
Pokud jsme si „stěžovali“, že v rámci rubriky Jedna pro dva nacházíme až překvapivě častou shodu, u znervózňujících entertainerů Matmos máme záminku to odvolat. Zatímco Viktor Palák jejich světu propadnul, Michal Husák bloudí. A oba píší o tom, jaké to je.
Viktor Palák má rád svobodomyslnost v hudbě a Matmos jí nabízejí tolik, až se hlava točí. „The Marriage of True Minds“ dává 8/10.
„A co tak tu o velkých zelených trojúhelnících?“ – „Tak tu dáme!“ Respektive složíme. Sanfranciské duo experimentátorů Matmos si ve své tvorbě neklade meze, zároveň se ale rádo „svazuje“ koncepty. On už docela dost prozradí název alba „The Marriage of True Minds“ – ohlášeno je dokonalé splynutí, něco takového ale nebývá okolnímu světu za všech okolností srozumitelné.
Přestože by mohl dadaisticky vyznívající výsledek naznačovat, že Matmos zcela popouštějí svou kreativní uzdu, byla by taková domněnka klamná. Oba muzikanti totiž rádi pracují s koncepty, tentokrát, stručně řečeno, zaznamenávali podněty, jimiž „pacienti“ zbavení smyslových vjemů reagovali na telepaticky vysílané hudební motivy. Že někdo pracuje s konceptem, ovšem ještě neznamená, že se výsledek bude cukat v omezující kazajce. S Matmos se cinknutím do trianglu dostáváme branou za zrcadlo a jakkoliv obeznámenost s konceptem pomáhá, deska baví i bez toho.
Slovo „baví“ je přitom důležité, „Marriage“ totiž v prvé řadě nabízí nezdolně hravou hudbu, ze které vystupují potemnělé i poťouchlé momenty, které společně vyzývají ke hře. Matmos neustále zkoušejí nové cesty, na nichž ovšem nesmí nikdy zavládnout nuda. Jejich ševelení, syntézy hlasů a beatů jsou vždy barvité, ať už jde o energický kvapík „Tunnel“ anebo závěrečnou temnou „ESP“. Ano, pořád to jsou zprávy odjinud, tedy nic, k čemu by se dalo okamžitě přilnout. Ale právě v tom je jejich síla.
Přimlouvám se za to, aby se psychologické experimenty Matmos staly zároveň léčebnou metodou.
MATMOS
Pokud chcete okamžitou záminku, aby si Matmos získali vaši pozornost, pak vězte, že spolupracovali nejen na živých vystoupeních Björk, ale i jejích albech „Vespertine“ a „Medúlla“. Jinak ovšem Matmos zaujali sérií mimořádných desek, na nichž vždy spojovali osobitou hudbu se silnými konceptuálními základy. A ani jedna strana nestrádala. Mohou za to nejen opravdu imaginativní výlety do lidského podvědomí (ať už skrze lékařské nástroje a metody anebo kulturní zvyklosti), ale zejména to, jak moc jsou Matmos zvídavými pokušiteli. V České republice koncertovali v roce 2008 na festivalu Stimul.
Michal Husák sleduje elektroniku jen příležitostně, ovšem vůbec se nebrání nekonvenčním, nadžánrovým výletům. Přesto ho tato deska – navzdory mnoha zajímavým postupům a velmi přitažlivým pasážím – nevtáhla do svého světa natolik, aby se pravidelně vracel. Dává 6/10.
Musím předeslat, že tentokrát jsem v téhle hře opravdu outsider. Coby člověk, který se do světa elektroniky pouští jen nesystematicky, a determinován převážně rockovým cítěním, nemůžu nabídnout víc než útržkovitou dojmologii a několik popisných postřehů.
Na tvůrčí metodě Matmos je mi blízká jejich nadžánrová otevřenost a chuť proplétat své skladby tolika vrstvami „živých“ nástrojů a organicky znějících linek. Vlastně se dá říct, že elektronika je to jen do jisté míry. Střídání nálad a stylových zákoutí je už na první poslech skutečně působivé – delikátní trip-bluesový feeling, lehké ozvěny jazzu, ponuré orchestrace, ambient, noise, perkusivní world music, gradující pokrouceně rockové plochy…
Je tu spousta atraktivních sekvencí a nápadů, které je radost vstřebávat a skládat postupně celou mozaiku, kterou jako základ prostupuje ono elektronické pojivo. I po několika posleších ale bohužel v mém případě převládá dojem poněkud eklektického „orloje“, na kterém se protáčí kde co, ale nějaké celistvé jádro, nebo, chcete-li, základní smysl alba mi uniká.
Paradoxně vůbec nejméně mi v celkovém kontextu konvenuje jakési velké finále v podobě rockové skladby „ESP“. Do děje vpadají dramaticky „dronující“ kytary, zní mi to, jako kdyby Sunn O))) hráli na přivítanou invazní jednotce z filmu „Četník a mimozemšťani“, jenže z létajícího talíře nakonec vyleze Maxipes Fík. Tedy... když se skladba zlomí do optimistického „skoro-boogie“, vůbec to není špatný nápad, ale jenom se potvrzuje, že je celá deska každou chvíli o něčem jiném.
Za nejsilnější moment považuji pátý track „Teen Paranormal Romance“: ne náhodou je přesně uprostřed a pokud by album fungovalo alespoň o trochu konzistentněji, tento kousek by mohl být pomyslným těžištěm, srdcem nahrávky se silnou atmosférou a definujícím elektronickým rukopisem.
