Jedna pro dva: Fiona Apple – The Idler Wheel Is Wiser…

Viktor Palák podlehl, když dvacetiletá Fiona Apple zpívala „I've been a bad, bad girl“. Patnáct let poté je stále dokonalá. „The Idler Wheel...“ dává 9/10. S láskou.
K některé hudbě přilneme kvůli žánru, k jiné z nudy, nejkrásnější je ale pocit, když ji můžete dokonale ztotožnit s autorem. Tak jako u Fiony Apple. Hudba jako zpověď stojí na sdělení, hlase a jedinečném výrazu, který ji odliší od čtení náhodných deníčků. Starat se o životy cizích je bulvár, poklesek, důkaz mizerného sebevědomí i absence gentlemanství. Pátrat po emocích předestřených tak, že v nich vedle intimity nacházíme i jedinečnou cestu, povznese, poučí, uzemní, ba zbystří. A málokdo dokáže povzbudit k lustrování vlastních vztahů tak jako Fiona Apple.
Její teprve čtvrtá řadová deska je i tou výrazově nejúspornější, melodie jsou více nevypočitatelné než přítulné, nakonec ale všechny písně ovládne melancholická radost, přestože v takové „Regret“ Fioně hrdlem probublává žluč. Akustické písně jsou však nejen díky opojnému vokálnímu podání rozmanité, díky naprosté čistotě výrazu pak deska působí vyloženě ozdravně. Možná i proto, že si neříká o pomoc. Pojmenovat problémy je začátek jejich řešení. A ona to dokáže ze všech nejlíp.
Fiona Apple je ženou, o které stojí za to snít a soudě dle jejích textů i životních eskapád je možná dobrým nápadem u snění i zůstat. Síla potenciálního vztahu je totiž přinejmenším stejná jako palčivost strachu z toho, jaká bolest by přišla s rozchodem. A přestože je „The Idler Wheel…“ navíc i její nejhůře přístupná deska, pořád se k ní lze vášnivě upnout. Jak jen to dělá?

FIONA APPLE
„Zůstávám doma, poslouchám její chrápání a sípání a oddávám se nejzatuchlejšímu, nejstrašnějšímu dechu, který kdy vyšel z anděla,“ psala Fiona Apple, když zrušila několik amerických koncertů, aby mohla být nablízku své umírající fence Janet. A podobně odzbrojující je v podstatě neustále. Vydala jen čtyři desky, každá z nich byla mimořádně úspěšná a mimořádně intimní. Na „Extraordinary Machine“ (2005) se srovnávala s rozchodem s režisérem Paulem Thomasem Andersonem, na aktuálním albu věnovala skladbu „Jonathan“ spisovateli a expříteli Jonathanu Amesovi. Ale promlouvá ke všem, kteří nemají srdce z kamene.

Jiří Janík má děvčata za klavírem v oblibě, leč první rendezvous s Fionou Apple si dal až ku příležitosti jejího čtvrtého alba. A zjistil, že jejím prosbám i steskům se vyplatí naslouchat. „The Idler Wheel...“ dává 8/10.
Kdyby Fionu Apple nezabásnul v září letošního roku nekoprominisní texaský šerif za převážení konopných laskomin v tourbusu, asi bych se o vydání jejího nového alba dozvěděl až mnohem později. Za mříže se posadila tatáž Fiona Apple, která se v roce 2004 na nechvalně proslulém koncertě v newyorském Roseland Ballroom po několika stížnostech na odposlechy nekontrolovatelně rozplakala a zmizela v zákulisí, aniž by se poté vrátila koncert dokončit. Tyhle zdánlivě nesouvisející příhody dobře ilustrují rozpor, který se i nejsilnějším kontrastem na aktuální desce – totiž rozpor mezi navenek vystavovaným sebevědomím a vnitřní zranitelností.
Fiona Apple je děvče (tedy, letos si sice z krejčovského metru ustřihla pětatřicátý centimetr, ale stále působí dívčím dojmem), které umí schytávat rány od lidí blízkých i náhodných kolemjdoucích. Šrámy zakryje náplast a modřiny pudr, ale to ještě neznamená, že ve sterilním a falešně soukromém přítmí hotelové koupelny nezačnou znova bolet a krvácet. Nemaje předchozí zkušenosti s tvorbou Fiony Apple, nevím, jestli se v jejím případě jedná o netradiční přístup, nebo se takhle beskrupulózně otevře na každém albu – ale na „The Idler Wheel...“ se k posluchači obrací s řezavou upřímností. Tedy – k posluchačí, nebo k anonymním osobám za záclonou metafor, jimž mohou být písně adresovány? Ačkoli písně Fiony Apple nejsou protknuty okatou melancholií, je jasné, že o veselou záležitost se skutečně nejedná, na čemž mají podíl především texty. „You didn't see my valentine / I sent it via pantomime / While you were watchin someone else / I stared at you and cut myself“, vzkazuje na rovinu nezvedenému milenci ve „Valentine“. Ve „Werewolf“ se zase pouští do barvitých přirovnání: „The lava of the volcano shot up hot from under the sea / One thing leads to another and you made an island of me.“ Výše zmíněné písně jsou jednak dva nejlepší kousky na albu, ale také jsou pro „The Idler Wheel...“ svým způsobem typické. Jejich páteř tvoří zapamatovatelná, byť rozhodně ne prostá klavírní linka, umně ohýbaná svalovými úpony vkusných aranží. Oba obsahují kontrastní prvky jemného smutku a až ironické rozvernosti. Chytrost, která nezavání kalkulem, otevřenost, která nepůsobí exhibicionisticky.
Byť jsem dva songy ozářil reflektorem, zbytek alba se na ně dotahuje ani ne o plaveckou délku – úvodní singl „Every Single Day“, hravá „Periphery“ či osudově znějící „Anything We Want“ se vám vryjí do paměti citlivě a nesmazatelně po vzoru jehly seismografu.
„The Idler Wheel...“ nemohla přijít ve vhodnější moment – Tori Amos natáčí desky, které zní jako nadýchaná nuda, Amanda Palmer se pouští do bizarních úletů – a já jsem moc rád, že žezlo nejsympatičtějšího děvčete za klavírem může převzít právě Fiona.