Jedna pro dva: Dva – Nipomo
Dva pro dva, to jsme si nemohli nechat ujít. Temná a cynická duše Tomáše Kouřila se uchýlila ke slovům uznání, cynické já Viktora Paláka začali Dva formovat už dříve a k jeho radosti v tom pokračují. A o které desce se po tomto díle Jedné pro dva bude mluvit?
Viktora Paláka si Dva získali nejpozději žabí operetkou ze soundtracku k „Botanicule“, a on je rád, že svůj vztah může i nadále vyživovat s „Nipomo“, jemuž dává 9/10.
Nástup doby švitořivé byl potvrzen. Stejně jako desky předešlé, i nové album Dvou se odehrává ponejvíce v optimistických barvách, maximálně s občasným závanem melancholie či potemnělého podtónu. Podstatnější však je, kterak tímto lektvarem proti cynismu stvrzují, že zde máme co do činění s něčím naprosto jedinečným.
Úvodní „Nipomo“ a „Mulatu“ jsou poťouchlým unikátem, v okouzlení však zanechává i zbytek desky plné rozšafných a setrvalých nápadů, z nichž oči přecházejí. Dva s gustem a hračičkářsky vrství zvuky, hlasy a nástroje, vždy ale působí naprosto spontánně a po jejich zvukovém řádění nezůstává spoušť, ale rozkvetlá louka. „Nipomo“ se jim podařilo naplnit bezpočtem rozkošných momentů, na něž si lze ukazovat prstem, ale které nikdy nejsou natolik konkrétní nebo vypočítavé, aby se omrzely.
Ne celá deska je tak přímočaře kouzelná jako její úvodní skladby, i v těch nejvíce zahuhlaných momentech si ale Dva říkají o pozornost a je v nich tolik zvídavé tvořivosti či hravosti, že by mohli z fleku remixovat i Animal Collective. A když k vám po úvodním zaťukání vtrhne „Vampira“, bude to možná host trochu nezvaný, ale natolik okouzlující, že ho necháte řádit ve všech pokojích. Což se dá říct vlastně o celé desce, která je opět hračkou, jaká se neomrzí a ještě rozjasní den.
DVA
Hudbu manželů Báry a Jana Kratochvílových vcelku ideálně vystihuje spolupráce s Amanita Design na hře „Botanicula“ či naopak klip Jardy Plachého z Amanity pro kapelu – jedinečná hravost se v jejich hudbě snoubí s poťouchlostí, jakou nelze napodobit. Už debutová deska „Fonók“ bodovala na BBC, s novým albem se letos podruhé představili na prestižní americké přehlídce SXSW. Aktuální „Nipomo“ distribuuje americký label Northern Spy Records, zatímco vazby na divadelní prostředí kapela utužuje skládáním hudby pro VerTeDance.
Tomáš Kouřil se s muzikou spíš rád mračí, než tetelí radostí, ale příležitostné poveselení mu není proti mysli. „Nipomo“ dává 8/10.
„Nipomo“ navozuje libé pocity hodící se především k pohodě a teplému počasí, budiž mu ale ke cti, že nám ten klid taky sem tam aspoň trochu naruší. To když trošičku víc zesílí hlas nebo když dojde i na nějaký ten malinkatě disharmonický tón. Alespoň kdesi na pozadí tím připomínají, že svět není takový, jak ho popisuje Paulo Coelho.
Jinak ale selanka tvořící „Nipomo“ z veliké části nemusí být nutně lživá, naopak. I když je na něm vidět, že je rozpůjčované od mnoha kapel kombinujících všechno možné, z čehož vznikl tento žánr-nežánr, je udělané hodně šikovně a s citem, a tak nějak akorát. Celé má sedmdesátkovo-klávesový retro nádech a celé je příjemné, milé a někdy i omamné. Třeba při „No Survi“, na níž se dá celkem slušně zaseknout. Jsme kolébáni, smějeme se, někdy plánovaně přejedeme přes malý kamínek, hlavně se ale v nejlepším slova smyslu stáváme bezstarostnými.
Po dlouhé době slyším něco veselého a hravého, co je bezelstné, čisté a když naivní, tak přiznaně. Jestli vás zajímají kapely tvořící inteligentní radost, po jejichž poslechu se cítíte inspirovaní (ale ne tak, že se hned dáte na keramiku) šáhněte sem. „Nipomo“ má ode mě Dva palce nahoru.
fotografie: Andrea Petrovičová
