IX. Magick Musick Open Air

Žádná „muzika a pivečko“, ale aktivní účast a sdílená zkušenost, která se neomezuje na opilecké objímání nad ránem a následnou společnou lítost nad ním. V souvislosti s Psy-High se hovoří o „vytváření dočasné autonomní zóny“ a jeho pořadatelé napínají nemálo sil, aby proměnili místo konání a následně i ty, kteří do něj zavítají.

Magick Musick je akcí v mnoha ohledech skromnější, přesto o ní platí něco podobného. Je to už mnoho let, co František „Berry“ Březina zatoužil oživovat jednou za rok kouzlo Boudy v Čermné u Sušice bez ohledu na to, že kdyby tutéž akci uspořádal „pod kopcem“ přímo ve svém rodném městě, dorazilo by na ni bezpochyby více lidí. Výprava na Boudu, jakkoliv není nijak složitá, totiž vyžaduje trochu plánování či chůze navíc a to je pořád skutečnost, která odradí nemálo potenciálních návštěvníků. A na to má každý, kdo kdy na Boudu zavítal, jedinou odpověď: „Dobře jim tak.“

Místo konání je pro Magick Musick úplně stejně důležité jako kapely, které na festivalu zahrají. A tak jsem letos do Pošumaví nemířil „na Unnu a Lycanthrophy“, ale v prvé řadě „na Boudu“. Počtvrté a s úplně stejnou chutí a očekáváním jako každý rok předtím – mnozí z nás mají tu akci, které se přizpůsobuje všechno plánování v kalendáři, Bouda je ta má. Zářivku, která zařvala loni při setu Kovadliny, nikdo nenahradil, na baru čekalo stejné osazenstvo i nápojový lístek, zato do občerstvení přibyla turecká svatební polévka, kterou jsem loni ujídal kapelám a letos její entrée do nabídky stánku s jídlem připomínal každému, kdo zmínil, že ho bere mlsná. Bouda, to je prostě místo, kde se můžete cítit doma – a to jsem ještě nespustil obligátní litanii na téma překrásného výhledu, okolních luk, kopců a oblohy, která ohlašuje hory.

Hudba? Takřka domácí Walden a jejich příhodně přírodní písničky o toulkách, jaké mají leccos společného s motivacemi, proč mnozí vyrážejí červen co červen do Čermné. Oč častěji vypadával basákovi kabel, o to větší měl výdrž v cílové rovince – tedy v noci, kdy se uvnitř Boudy dopíjejí lahve a druží poslední mohykáni, Cholda, Kuba Šimanský a bosá dívka v bílé košilce by mohli vyprávět. Masáž, to bylo nejpříjemnější překvapení – chce se říct něco o nejlepším kvoku od vrcholných let Harmony Bay, tahle kapela je rovnou měrou o šprýmování a naprosto originální muzice zahrané s odzbrojujícím nasazením – doma jsem si nebyl jistý, tady přesně naopak.

„Pohlazení po tvářích i přes kalhoty, animátoři žiraf, krácení času při čekání na noční odvoz i zážitky, na které nedošlo, protože noc byla jednoduše příliš krátká.“

Please the Trees si dávali ten večer dvoják, jinak by zajisté hráli až za tmy, která jim sluší. I tak to ale bylo opojné, Carp kapelu vyšvihl na vrchol, na kterém spokojeně trůní. Z Čermné vyrážela na svatbu Želvína, kterého stálí návštěvníci Boudy pamatují coby nočního DJe. I s ohledem na to, že nemálo stálic Boudy bylo tentokrát právě na veselce, bylo radostné zjištění, že na návštěvnosti se to nijak dramaticky neprojevilo. Unna, aneb zákonitosti monotónního postmetalu postavené do trochu jiného světla, Bumfrang3 – souputníci v ohýbání hlučného rocku. Obě kapely jsem sledoval spíše napůl – nikoliv snad z nezájmu, ale jednoduše proto, že Bouda si někdy diktuje sama a odškrtávání kapely po kapele zrovna nebylo to, oč si řekla.

Lycanthrophy, záruka ryčné půlhodinky, splnila přesně to – pod pódiem letos nebylo tak živo jako v minulých letech, koukat jim pod ruce bez rizika, že vám někdo přistane na hlavě, ale mělo taky něco do sebe. Sedmipalec blatenských Kaosquad se upekl onehdy po koncertě, porozumění a následování okamžitých impulsů je to, oč zde běží – a po půlnoci se kruh uzavřel, kapela křtila desku, kterou Berry vydal, na jeho festivalu, přítomnost Inyho z Gride byla vysvětlena, kmotr, jakého si ta deska zaslouží. Během setu jsem přemýšlel, jaké by to bylo, kdyby Kaosquad hráli uvnitř – ale poslední zářivka si asi oddychla.

Berry se ještě před konáním letošního festivalu rozhodl, že desátý ročník proběhne bez ohledu na to, jak ten devátý skončí. A je samozřejmě dobré, že 23. června 2018 budeme na minulý rok vzpomínat jako na ten, kdy byla magie Boudy znovu vzkříšena v plné síle. Skvělé koncerty na jedinečném místě, příběhy, které se psaly díky síle toho všeho – pohlazení po tvářích i přes kalhoty, animátoři žiraf, krácení času při čekání na noční odvoz i zážitky, na které nedošlo, protože noc byla jednoduše příliš krátká, cesta taxíkem moc dlouhá a hodinu, která si řekne o uskladnění tělesných schránek, nelze šálit donekonečna. Magie „autonomní zóny“ trvá, hodiny na Boudě dávají vzniknout zážitkům, ke kterým se dá vracet po celý rok. A i ty rozpadlé plechy na záchodech korodují tak nějak hezky.