Igorrr – Savage Sinusoid

Breakcorový šanson
2017
Metal Blade
39:00 (11 skladeb)
breakcore | metal | barroque classical
http://igorrr.com/
Svět francouzského solitéra Igorrra je složený z breakcoru, metalu, barokní „klasiky“, všemožného řevu i zpěvu a nově dokonce na pár vteřin i orientálních motivů a osmibitového pípání. Uslyšíme saxofon, akordeon, cimbál, mandolínu, extatický řev, deathový growl a vedle breakcoru sem tam i trochu stravitelnější a docela podmanivě znějící elektroniku. Gautier Serre do svých pološílených představ dávno vtáhl i menší ansámbl metalistů, takže uši nám už netrhá jen devadesátkové disko. A je jisté, že i na to přijde jednou řada.

Savage Sinusoid je samozřejmě do končin všemožně poslepované hudby i nehudby výletem už několikátým, takže když zakdáká povinná slepice, nemáte pocit, že ze skříně leze klaun na cracku a cpe vám balónky, ale jen jste si za domem v parčíku plácli se starým kámošem, dávno zvyklí, že ani jeden z vás není tak úplně jako lidi okolo.

Novinka (Hallelujah vyšla před pěti lety na dnes spícím labelu Ad Noiseam) je oproti minulým nahrávkám v něčem odlišná – hodně si ujíždí na skočném šansonu. Což je sympatické a možná díky tomu Igorrra objeví vedle toho metalového i další publika, takže jej příští rok vedle Brutal Assaultu třeba uvidíme na Colours of Ostrava, kde by konečně maminky dávaly dětem v kočárcích klapky na uši i kvůli něčemu opravdu ujetému.

„Za vším tím poťouchlým neorganizovaným kraválem není nic víc a nic méně než kluk cvrnkající kuličky.“

Rýpalům pohrdajícím Igorrrovými výtvory jako skrumáží bez špetky logiky odpovídám názvem skladby Spaghetti Forever, kterýžto dává návod, z jaké strany Savage Sinusoid i všechny ostatní nahrávky, pod nimiž je Gautier Serre podepsán, uchopit. Pomocí nesourodého bordelu stvořil svět spojující agresi a nekonečnou hravost. Za vším tím poťouchlým neorganizovaným kraválem není nic víc a nic méně než kluk cvrnkající kuličky, který se zatím kouká holkám pod sukně s milou a bezelstnou nevinností.

Savage Sinusoid obohacuje už tak pestrou paletu Igorrrových výstřelků o další, které nepotěší o nic méně než kterýkoliv z předchozích. Po poslední skladbě se ve vás tak může rozlít příjemně šimravá spokojenost, která nebere ohledy na to, který se píše rok.

25. 06. 2017 | Tomáš Kouřil