Ides of Gemini: z Neurotu nás chtěli, ještě než jsme hráli živě

J. Bennett, skladatel, ale taky hudební novinář, se rozpovídal o všem důležitém, co je o téhle kapele dobré vědět – a že tajemství je součástí celé hry. Na chvíli se pak připojila i Sera Timms, jinak zpěvačka Black Math Horseman, která obvykle přenechává slovo právě muži, který stojí za veškerou hudbou.

Kapela Ides of Gemini podle všeho vznikla díky inspiraci Seřiným hlasem. Taková situace ale není tak obvyklá, jak by si člověk představoval…
J.: Sera a já jsme se původně vznikem Ides of Gemini zabývali někdy v roce 2009, kdy jsem taky začal skládat. Na začátku roku 2010 měla Sera se svou kapelou Black Math Horseman letět do Evropy na festival Roadburn a dvoutýdenní turné. Cestoval jsem s nimi a měl prodávat merch a vůbec pomáhat. Byli jsme doslova na ranveji letiště v Los Angeles, když ale vybuchla islandská sopka a my místo vzlétnutí museli ven z letadla. Transatlantické lety byly na týden přerušeny a turné zrušeno.
A tak jsme se Serou najednou měli volno a mohli nahrát EP „The Disruption Writ“. Na začátku roku 2011 jsme přizvali bubenici Kelly a v květnu odehráli první koncert.

Seřin hlas je hodně v popředí, její texty jsou jakýmisi průvodci písničkami. Jak jste skládali?
J.: Skládal jsem se Seřiným hlasem na mysli, ale ona své party ve skutečnosti nedodala, dokud nebyly hotovy všechny kompozice a aranže. Takže jsme svým způsobem nevěděli, jak to dopadne. A vlastně tak pracujeme i nadále. Hudba a texty jsou při tvorbě zcela odděleny.

„Když jsem skládal druhou část desky, trpěl jsem nervovými problémy a nemohl chodit.“

Jak jsem říkal, Seřin hlas je jakýmsi průvodcem celou zkušeností s albem „Constantinople“, ale zároveň vzdoruje tomu, aby zněl autoritativně. Jak vnímáš roli hlasu v Ides of Gemini a jak odlišná je od Black Math Horseman?
J.: Pokud vím, tak Sera je tady hvězdou. Ides of Gemini vznikli, aby dali vyniknout jejímu hlasu, který tak přirozeně zůstal ve středobodu skladeb. A, ano, můžeme to vnímat tak, že se stal průvodcem posluchače skrze písně, zatímco hudba tvoří jakýsi základ a zvukové dokreslení zpěvu.
Sera: Hudba Black Math Horseman je komponována ve vrstvách, které tvoří její základ. Hlas do míst, která zůstanou volná, a může se tedy zapojit, vplouvá až poté. Hudba Ides of Gemini je vytvořena, aby zpěvu sloužila, a tedy se v ní přirozeně více zpívá a díky dostupnému prostoru jsou melodie mnohem komplexnější.

„Constantinople“ je velmi pokorná nahrávka, především v textech, jako kdybyste se snažili čelit osamění, zároveň znovu hledali energii a při tom všem odhalovali velmi niterné pocity. Jsou za skladbami skutečné zážitky?
J.: Některé písničky stojí na příbězích, které se odehrály, ale ty by si Sera určitě chtěla nechat pro sebe…
Sera: Ony jsou ty texty do značné míry metaforické a symbolické, ale všechny opravdu tak či onak souvisí s mými skutečnými zkušenostmi.

Zdá se, jako kdyby některé texty, za nimiž stojí Sera, velmi odpovídaly okolnostem, za kterých jsi ty sám skládal hudbu. Jak blízké jsou vazby mezi členy Ides of Gemini?
J.: To je velice trefné. Řekl bych, že já a Sera jsme si tak blízcí, jak blízké si na tomhle světě dokáží dvě bytosti být. Období, kdy jsem skládal pro „Constantinople“, bylo naplněno podivnými i méně podivnými náhodami, které odrážely různé stránky našich povah, našeho vztahu k sobě navzájem i k okolnímu světu. Skutečnost, že se všechny tyhle náhod odehrály – a dějí se i nadále, pokud jde o kapelu – nás přivedla k pocitu, že míříme po předurčené cestě.

Věříš, že hudba může svého stvořitele léčit?
J.: Věřím v to, i když si nejsem jistý, zda se to stalo v mém případě. Ale skládání téhle hudby mi dozajista pomohlo uvolnit příšerné duševní rozpoložení, v němž jsem byl, když vznikala druhá část desky.
Sera: Jistě že může! A věřím, že totéž platí i pro posluchače.

Deska ve mně probouzí i pocity jistého vzdoru, jako kdybyste s něčím zápasili. Má tohle posluchač pocítit?
J.: Mám dojem, že každé smysluplné umění v sobě musí mít prvek vnitřní vřavy. Boj s námi samými nás vede ke všemu, co dennodenně děláme – co děláme, abychom zaplatili účty, naplnili naše osobní zodpovědnosti, uchovali si zdravou mysl anebo uspokojili naše nevyslovené touhy.
Úplně každý se s těmito věcmi tak či onak potýká, takže pokud tak vyznívá i naše hudba, je to jen přirozené. Ale rozhodně nechceme posluchači říkat, co si má myslet. Více než cokoliv jiného se snažíme vytvářet náladu. A co tahle nálada donutí člověka vnímat, to je jen na něm.
Sera: Věřím, že právě to by mohl posluchač opravdu pocítit. Ideální stav je takový, kdy si posluchač v hudbě najde něco, co dokáže vztáhnout na svůj vlastní život, a pomůže mu to více pochopit sebe samého.

„Steve von Till a Scott Kelly z Neurotu (a kapely Neurosis) slyšeli EP ‚The Disruption Writ‘ a zeptali se, zda bychom s nimi nechtěli spolupracovat.“

Po čase stráveném s albem „Constantinople“ jsem nabyl dojmu, že dokáže posluchače přivést do stavu vyrovnanosti, který je ale vykoupen nutnou bolestí.
J.: Myslím, že ta deska touží po rovnováze. A určitě za tím stojí naše investice značné fyzické i duševní bolesti, která provázela její vznik, jednoduše proto, že když jsem skládal její druhou část, trpěl jsem nervovými problémy a nemohl chodit.
Nevím, jestli tahle bolest byla nutnou součástí procesu vzniku alba, ale začínám si myslet, že asi ano. Alespoň pro tuhle desku. Už teď ale mohu říct, že ta nová vzniká za mnohem méně bolestivých okolností.

Debutovali jste rovnou u Neurotu, vinyl vyšel u Sige, jak se to podařilo?
J.: Steve von Till a Scott Kelly z Neurotu (a kapely Neurosis) slyšeli EP „The Disruption Writ“ a zeptali se, zda bychom s nimi nechtěli spolupracovat. V té době jsme neodehráli ještě ani jeden koncert, a tak nás to překvapilo.
Aaron Turner ze Sige je můj dlouholetý kamarád a ten label založil před pár lety se svou ženou Faith Colocciovou. Slyšeli, do čeho se pouštíme, a nabídli nám vinylovou edici desky. Netřeba říkat, jak šťastni a poctěni jsme možností pracovat s těmito mimořádně nadanými osobnostmi.

Když si tak procházím desky, které na Neurotu vyšly, ta vaše je dost možná jedna z nejvýlučnějších. Cítíš s některými muzikanty spřízněnost?
J.: Spřízněnost? To nevím, ale rozhodně obdivuji Johna McGeocha ze Siousxie and the Banshees, Randyho Rhoadse [kytaristu z rané sólové éry Ozzyho Osbourna] a Phila Lynotta [zakladatele Thin Lizzy].

fotografie: Adam L. Murray (perex), Steven Duncan
grafika plakátu: Jakub Tomša