How Long? | Kulma

Ozdobu desky tvoří zdařile kreslený obal, kde právě vyfárala skupina rozjařených hudebních umělců, vezoucích nástroje, aparaturu i své posluchače. Neklamné znamení toho, že celá tato rubanice vznikla na Ostravsku, tedy v oblasti, kde se rodilý Pražák nevyzná, patrně ani v životě nebyl a kterou považuje za dálný východ. Autor těchto řádků ale naštěstí není takto postižený, neboť v takzvané Praze byl jen čtyřiadvacetkrát za život, zatímco v Ostravě sedmadvacetkrát.

Ve slezském trojúhelníku mezi Ostravou, Karvinou a Českým Těšínem fungující How Long? jsou velmi zkušení hardcoroví páprdi, kteří vznikli před skoro dvaceti lety, před pěti lety se po osmi letech vrátili a svůj styl označují coby „silesian crust metal“, což naprosto sedí. Rychlá a svižně odsýpající rachotivá palba, podobná tisícům dalších kapel a v jejich širokém kontextu nevynikající a ničím nepřekvapující. Přesto jistě poctivě a spolehlivě odvedená práce, se všemi znaky toho, co by příslušníkům žánrového ghetta mělo plně vyhovovat. Texty jsou v češtině i polštině a popisují zcela běžná až otřepaná témata, konkrétně válku, MTV punk nebo antikapitalismus, což si tato subkultura potřebuje opakovat zřejmě pořád dokola. Vůbec nejpůsobivějším a tedy také nejzdařilejším textem je „Slezské peklo“, vyjadřující depresivní beznaděj v obležení hald lidských kostí a těžních věží.

„Největší porci nepříčetného řevu obstarává nejmenovaná známá ostravská reportérka České televize, často referující například o zapeklité situaci kolem zdejšího Přednádraží.“

Ostravská Kulma je pozoruhodná nejen tím, že zde hrající a křičící Skulda se producíruje i v dalších asi dvaceti nebo padesáti kapelách, jejichž názvy si snad nepamatuje ani on sám, a v nichž aby se vyznalo prase, jímž není míněn Bilos. Ještě o něco pozoruhodnějším dojmem působí úchvatná skutečnost, že největší porci nepříčetného řevu obstarává nejmenovaná známá ostravská reportérka České televize, často referující například o zapeklité situaci kolem zdejšího Přednádraží. Jeví se jako naprosto skvělé, že někdo takový je schopen a ochoten zabývat se natolik extrémní hudbou, která sice není vrcholem dotyčné scény, ale coby zdroj občasného pobavení sebe samých či několika nejvěrnějších stoupenců slouží snad dobře. Podobně jako jazykově pestré texty, které kombinují češtinu, angličtinu, němčinu, francouzštinu, maďarštinu či japonštinu, nebo co to všechno je.

Podle určité teorie, vzešlé z ortodoxně hardcorového prostředí, se vůbec není třeba zabývat tím, zda ta která kapela onoho žánru je lepší či horší. Údajně stačí to, že vyvíjí nějakou aktivitu, čímž zasluhuje uznání a respekt. Což sice není naplněno až takovou měrou, aby zasypala důl Landek, Stodolní ulici či stadion Bazaly, natožpak věž radnice, na zaplnění Divadélka Pod věží nebo hospody U Peciválů by to však stačit mělo. Ale kdy vyjde šestistéšedesátésedmé, respektive druhé číslo fanzinu Napalmanach, to zřejmě neví ani samotný Skulda. A nějaký Bilos už teprve ne.