Hermafrodit – Slave to Metamphetamine

Kdysi uznávaný projekt byl úměrně svému názvu recyklován oboupohlavním, tedy jak kytarovým, tak i elektronickým způsobem, kterýmžto křížením byly zrozeny dvě obstojné nahrávky. Takto zdvojenou čerstvou podobu lze spojit s částečnou recyklací rok staré recenze.

Na konto minulého alba jsem loni psal, že „navazuje spíše na drsnější počátky, jenže o cosi pestřejším a barevnějším způsobem. Základem je crossoverový přístup, míchající do jediného celku metalové či hardcorové vlivy, v nichž lze zaznamenat menší záchvěvy thrashe či deathu, ale hlavně návrat k oněm grindcorovým kořenům. Současně se však nevytratila ani výrazná elektronika, včetně takto pojatých bicích, takže lze mluvit o jakémsi skloubení obou minulých tvůrčích přístupů, byť ten tvrdě kytarový má zřetelně navrch.“ Cosi velmi podobného nutno tvrdit také nyní. Thrashmetalové, deathmetalové, hardcorové a zejména grindcorové prvky zůstaly zcela zachovány, ona elektronická složka, ať už mířící do techna, industrialu či jinam, však byla ještě více zdůrazněna. Děje se tak na začátku, ale především v druhé půlce alba, kde různě pojatý chemický bzukot a dusot často vládne a čím dál citelněji přebírá dominantní roli, načež vrcholí ambientně poklidným outrem.

„Oba návratové počiny jsou rozhodně dobře poslouchatelnou, zvukově povedenou a jakžtakž pestrou záležitostí.“

Jestliže minulé album zkrášlili hosté v podobě zpěvačky a trumpetisty, také zde se ženský hlas jednou ozve, zatímco všechno ostatní si ústřední protagonista tohoto projektu nahrál zřejmě sám. Loni jsem dále uvedl, že „hudebně, instrumentálně či kompozičně se podařilo velmi důstojně navázat na slavnou minulost. Skladby sice neoslňují výraznou osobitostí, jsou však vnitřně bohatě strukturované, přitom aniž by se z nich vytrácela potřebná dravost, energie, razance či syrovost. Byť lze místy zaregistrovat lehké záchvěvy starých časů, leckteré přednosti předchozích nahrávek byly úspěšně transformovány do současnosti, tudíž výsledek působí relativně moderním dojmem.“ Rovněž tyto myšlenky lze znovu podtrhnout, snad jen s menším dodatkem, že chladné industriální strojovosti je tu místy až přespříliš a alespoň menší záchvěv čehosi lidštějšího by možná neškodil. Onen oboupohlavní aranžérský základ budí velké naděje, ovšem současně odhaluje rezervu, tedy poznání, že výše uvedené žánry by se daly vzájemně slučovat a kombinovat o něco kreativnějším způsobem.

Oba návratové počiny jsou rozhodně dobře poslouchatelnou, zvukově povedenou a jakžtakž pestrou záležitostí, které má své opodstatnění. Jenže doba se posunula, takže to, co kdysi působilo originálně a dnes je nazýváno dobovým kultem, bylo nahrazeno čímsi vyspělejším, co však v nynějším kontextu není zdaleka tolik viditelné. Staré zábavné hitovky „bývaly a dodnes jsou zdrojem všeobecného veselí. Tento třeba přízemní a možná přežitý, nicméně tolik typický rys se žel vytratil neznámo kam. Aktuální texty jsou v angličtině, navíc nejsou uvedeny, a byť některé názvy působí poměrně zajímavě, nezbývá v tomto směru nic jiného, než nostalgicky vzpomenout na dávnou klasiku.“