Gerda Blank – Numbers
Ženská v názvu kapely většinou znamená, že jsou v ní (tedy kapele) samí chlapi. Ne vždy to ale značí, že bude jejich hudba i za něco stát, což ovšem není případ Gerdy Blank. Novozélanďan a Brit žijící v Brně a hrající špinavý rock s doteky pouště i blues. Švarná to děvčica zve do překotného tance.
Z posledních ročníků festivalu Beseda u bigbítu si moc kapel nepamatuji a není to kupodivu rumem, ale tím, že jsem je trávil výpomocí na jiných místech než před pódiem. K němu jsem odbíhal čas od času, na vybraná jména, které mě v programu vyloženě zajímala, a která se tak trochu vykouřila z paměti, protože jsem je od té doby už viděl několikrát znovu. Gerda Blank, na kterou jsem za denního světla narazil vyloženě náhodou, ovšem zůstala. Úplně přesně si pamatuju údiv nad tím, že takhle našláplou hudbu hrají jen dva lidi. Nechci vám vkládat slova do hlavy, ale je docela možné, že při setkání s Gerdou se ani nenadějete a budete se jí taky plazit okolo lýtek.
Vyjádření samotné kapely o „rock'n'rollu s nepříjemnými hranami“ vyznívá jako docela trefné pojmenování, nikoliv chtěné lakování, jak ho z tiskových zpráv známe. Tuhle desku ale vydávají X Production, kteří nelžou, a totéž lze říct o kapelách, které zaštiťují. I z Gerdy Blank prýští autentičnost výrazu, v němž je možná i něco pěstěného stylu, ovšem žádné pozérství. Příčiny? Jednoduché. Hudba na „Numbers“ je totiž možná soustředěná, ale nikoliv zahleděná do iluze své vlastní výjimečnosti.
Rovnocenný poměr špíny a hravého chlapáctví přihrává kapele do party třeba The Pooh a jiné rockery, kteří se rovnou a s gustem odhalují, ale ani pak to s nimi nepřestává být zábava. Z kytar totiž loudí živelný a do jisté míry sarkastický zvuk, do něhož se lze opravdu ponořit, zapomenout na vše ostatní a po procitnutí zjistit, že je parket okolo plný. Tohle soustředění může sice vést v občasnou vzletnost kytar, na bezúčelné hraní si na virtuózy ale zapomeňte.
Co zvládali třeba Anyway ve čtyřech, sázejí Gerda Blank od boku ve dvou. Syrový zvuk, opojnost pouštního rocku i trocha bluesově chraplavého bonvivánství ústí v nášup, který je působivý už ve své „mimochodnosti“ a nenucenosti. Výsledkem je hodně hlučná garáž, která přiláká k vratům stejný počet nasraných sousedů jako nadšených posluchačů. Jinými slovy: energická nahrávka, která zažehne motor, i když není v nádrži benzín.
Když se pálí mosty, šlehají plameny. A tohle je hudba dobrá na domácí večírek i strahovskou Sedmičku, nebojme se to přiznat, nebojme se jí.
