Forrest Jump – Monolit
Bučovičtí Forrest Jump jsou po celou dobu své existence považováni za poměrně schopnou a slibnou kapelu, ale přestože aktuálním počinem učinili dosud nejrozhodnější a nejpřesvědčivější krok, široce uznávaným a respektovaným souborem se zřejmě znovu nestanou.
Na adresu jejich minulého alba „Orgasmix“ jsem před pěti lety napsal: „Někdy před více než dekádou by Forrest Jump možná soupeřili s tehdejší crossoverovou elitou, ale přestože tato doba již dávno prošuměla, v konkurenci nynějších metalcoristů působí soubor odlišným a tedy relativně osobitým dojmem.“ Psal jsem taky o schopném zpěvákovi a sehrané kapele, ale též celku, který má „tendenci vzájemně splývat“ a v souhrnu o docela sympatickém souboru, „leč trvale ve stádiu nenaplněných očekávání.“
Téměř vše z toho nadále platí, zejména pokud jde o schopného zpěváka, sehranou kapelu, tempovou proměnlivost, setrvalý příklon k češtině či znovu lehce přítomné hříčky v názvech písní. Přičemž vokalista zde předvádí vskutku pestré hlasové kreace, jimiž skvěle podtrhuje už tak dostatečně barevný a nápaditý hudební základ, postavený na dobré práci s kontrasty, oproti minulosti více zdůrazněné elektronické příměsi a celkové interpretační suverenitě. Nejen zvukově a produkčně, ale dokonce i kompozičně či melodicky vše rozkvetlo a zejména „Data Morgana“, „Bezmasčí“, volnější „Reálie“ nebo drtivě rozjetá „Siréna“ jsou velmi povedené kousky, napovídající tomu, že pánové projevili zřetelně rozpoznatelnou a dobře míněnou snahu něco se sebou dělat a předvedli snad maximum svých současných možností. Zdánlivě je tedy vše v pořádku, přesto to kupodivu pořád nestačí.
„Částečná odlišnost od záplavy obtížně rozlišitelných numetalových či metalcorových kapel může být bezesporu výhodou.“
Víceméně jediným problémem a tak trochu přitěžující okolností zůstává srovnání se stylovými kolegy. Částečná odlišnost od záplavy obtížně rozlišitelných numetalových či metalcorových kapel může být bezesporu výhodou, žel i onen tvrdě melodicky a samply protkaný crossover má už svá vrcholná léta za sebou. Přičemž to, co v této oblasti a v tuzemském prostředí dokázali Dark Gamballe, je zřejmě asi nedosažitelné, stejně jako nedoceněná tvorba zaniklých Rhodian, odkud se však sem přemístil basák.
Srovnatelněji lze zmínit Free Fall či Liveevil, zatímco tvrdá moderna v podobě The.Switch, Atari Terror a několika dalších se již nachází o něco dále. Naopak poměření s komerčnějšími spolky typu Dymytry či Škwor hovoří jednoznačně ve prospěch zde recenzovaných pánů, kteří neustále prokazují, že něco umějí, ale úrovně skutečných špiček žánru stále nedosahují.
