Děti deště - Tyto alba
Silver Rocket
12“ LP (10 skladeb)
noise rock
Jejich téměř osm let starý debut „Love and Piss“ zůstává jedním z posledních alb od Stříbrné rakety, které neprozřetelně vyšlo pouze na kompaktním disku a nijak jinak, zatímco od té doby tento label prvořadě sází na již dříve osvědčené vinyly, případně v kombinaci s lehce pochybnými, ale někomu zřejmě vyhovujícími kódy pro výlety do virtuální dimenze.
Pražské Děti deště možná litují, že svůj debut nemají na velké desce, tento zřetelný nedostatek však napravují druhým počinem, který je jejich opožděnou vinylovou prvotinou. Na obalu uvedené jako „d2ti de3t2“ zplodily desku, jejíž název „Tyto alba“ při prvotním chápání působí nejen nespisovně, ale také hodně podivně, ovšem ve skutečnosti značí na obalu vyobrazenou sovu pálenou. Současně pak odkazuje na typicky silverrocketovskou poetiku, kde výrazy typu „tahle hudba“ při vzpomínce na Gnu, Aran Epochal nebo Lyssu nejsou ani trochu ojedinělé.
Bugrr a čtyři další jedinci coby správní neotesanci dělají řádně hlučný bugr, odkud sálá sympatická primitivnost, syrovost, špína a bahno. Garáž, beton, kov a plech. Noise rock, který propojuje punk, hardcore nebo grunge, a kam místy pronikají industriální Paprsky inženýra Garina, kde pánové také hrají. A to všechno činí způsobem, jenž charakterizuje nejen oblačně nepatřičná a spíše přízemně se držící atmosféričnost, ale hlavně naprostá upřímnost a uvěřitelnost.
„Neučesanost je výhodou a občasné vazbení dokonce žádoucím prvkem."
Ohledně hudební nápaditosti je to výrazně slabší, jenže o ni zde, natožpak o zvukovou či produkční dokonalost, ani moc nejde. Spíše o uznání od vstřícně naladěných posluchačů a osobní potěchu duše z vyluzování hluku, kdy instrumentální zaváhání není překážkou, neučesanost je výhodou a občasné vazbení dokonce žádoucím prvkem. Zaujme hutně hypnotizující „Morda“ či od industriálu k noisu mířící nejdelší kompozice „Herodion“, ale také „Tětiva“, v samém závěru a tentokráte pod názvem „Tětiva light“ zopakovaná jako prostý hospodský popěvek s akordeonem, což po všem předchozím kytarovém hlučení představuje vítané vybočení i vysvobození. „Život je tětiva, Bůh je luk, šíp je směr a pastvina hluk.“
Pokud připočteme i „Test Locus“ s textem vypůjčeným od avantgardního souboru Ženy, slova jsou napsána spíše krátce a stručně, ale přitom natolik inteligentně, že jistě cosi sdělují, ale rozšifrování je často nesnadné. Běžný jednodušší primitiv, kupříkladu autor této recenze, může být mile potěšen alespoň tím, že díky názvu písně „Fetisof“ vzpomene na hokej, ovšem luštění ostatních témat raději vzdává, respektive přenechává přechytralým intelektuálům.
fotografie: Tomáš Šrejber
