Dark Gamballe – Zatím dobrý
Pokud bereme v potaz i starší éru pod názvem Dark, pár let starou písní naznačený a stále pokračující „Běh na dlouhou trať“ v podání vyškovských Dark Gamballe dorazil ke své již jedenácté zastávce. Ale zatímco ty předchozí dělily vždy dva letopočty, až se z toho stala tradice, tentokrát jde vůbec poprvé o tříletou mezeru, což by mohlo být zárodkem nových zvyklostí.
Bylo to obdivuhodných dvacet sezón s deseti albovými zářezy, ovšem teď už je nutné respektovat, že starší soubory bývají v čerstvé tvorbě pomalejší a třeba jim dopřát špetku zaslouženého oddechu.
Pokud se v posledních letech zdálo, že této kapele nepatrně dochází dech a stává se tak trochu kopií sebe samé, také aktuálně lze prohlásit, že pánové opět navazují na svůj tolik osvědčený model. Oproti minulosti už zřejmě nemají chuť, odvahu a sílu se dramaticky vyvíjet, proměňovat či přicházet s něčím neobvyklým a působí tedy poněkud usedlejším dojmem. Jenže s potřebnou poznámkou, že takto činí s lehkostí a elegancí sobě vlastní a skrze znovu zdařilý materiál.
„Součtem toho všeho je poměrně moderní, naprosto vyzrálý, interpretačně suverénní a značně melodický tvrdý rock.“
Melodicky výrazné písně disponují tradičně velkým hitovým potenciálem, jehož širšímu rozletu brání pořád ještě převažující hodně tvrdé kytary, protkané jemným předivem elektronických vláken. Trvale patrné metalové nebo crossoverové dozvuky jsou zahaleny velmi rozpoznatelným vlastním ksichtem, obtížně slučitelným s jakoukoli jednoznačně vyhraněnou žánrovou škatulkou. Součtem toho všeho je poměrně moderní, naprosto vyzrálý, interpretačně suverénní a značně melodický tvrdý rock, jenž ani v aktuální realitě neztrácí téměř nic ze svého odvěkého kouzla.
Skladby disponují vesměs rozumnou délkou, díky čemuž má nahrávka velký spád, nicméně je jich zde relativně hodně, což může vést k úvahám, že drobná selekce by možná prospěla. Víceméně všechny položky jsou však natolik průkazné, že ničeho takového není třeba. Již s předstihem byl prezentován přímočarý „Netopýr“, posléze klipem podpořený „Svět za dekou“ a následně pak celá sbírka skvěle se poslouchajících písní, rozprostřených do tradičně pestré palety barev, chutí a nálad.
Na jedné straně strhující „Mixér“, výbušný „Puls“ a vůbec nejdrsnější kus „Ostrý“, kde vedle řádně nahuštěných kytar překvapují hlasově natolik brutální řevy, že vzdáleně připomínají dávné „sex'n'deathové“ prapočátky. Na druhé straně pak nechybí ani několik rozvláčněji vedených kompozic, jimž dominuje atmosféricky působivé „Taxi city“.
„Není moc českých kapel, jež by dosáhly dvouciferného počtu vydaných studiových nahrávek a přitom působily stále vcelku svěžím dojmem.“
Sloky sice občas lehce pokulhávají, dojem však vylepšují často pronikavé refrény, jak o tom svědčí „Vagóny“ nebo „Na dotek“. Možným vrcholem jsou vstupní „Bon pari“, v závěru pak zopakovány v lehce odlišné a méně zajímavé podobě pod názvem „Bom pari“. Po starších skladbách „Father Font-A-Mort“, „So Excuse“, „Svět se posral“ od HNF, „Strýček Sam“ či zejména „Strange Pain“ jde o další song, který se dočkal více než jedné vydané verze.
Mezi samozřejmé rysy patří špičkový zvuk, dotažená produkce a solidní zpěv, stejně jako standardně povedený digipakový obal, jehož booklet vylepšují průhledné fólie potištěné siluetami členů souboru. Také textová náplň patří tradičně k tomu lepšímu, zvláště když růžové tanky pálí bonbóny ze všech sil, trojitým rittbergerem se proskakuje uchem jehly či blázni letící dolů z mrakodrapu v každém poschodí volají, že „zatím dobrý“. Vše nasvědčuje tomu, že mají pravdu.
A právě onen název alba představuje vyloženou přihrávku na smeč, kterou nelze pohrdnout. Menším převedením z hovorového do česky správného tvaru lze totiž konstatovat, že počínání této skupiny je opravdu zatím dobré či přímo výborné. Není moc českých kapel, jež by dosáhly dvouciferného počtu vydaných studiových nahrávek a přitom působily stále vcelku svěžím dojmem. Zřejmě nutno tvrdit, že jde o nejlepší jedenácté řadové album českých rockových dějin.
