Dark Gamballe – Panoptikaria
Jsou kapely, u nichž lze s téměř stoprocentní jistotou předpokládat, ať už v kladném nebo záporném smyslu, jaké bude jejich každé další album. „Panoptikaria“ sice naštěstí patří do té lepší kategorie, přesto by mnozí posluchači raději uvítali, kdyby se v tomto případě a při zachování tradiční kvality ona jistota proměnila v moment překvapení.
Vyškovští Dark Gamballe fungují už dlouhé čtvrtstoletí a tohle album je jejich dvanáctým v pořadí. Jejich nahrávka „Gamballe“ z roku 1998 zůstává i po letech výrazně nedoceněnou oázou tuzemsky prvotní elektrometalové progrese, k níž pozdější díla „Merizo Nanen“ a „Superstar“ přidala i řádnou dávku zřetelné hitovosti. Poslední dekáda sice přinesla dalších pět kotoučů, ale také poznání toho, že přetrvávající interpretační a technická kvalita byla nepatrně utlumena sázením na jistotu. Tedy že je to zhruba pořád to stejné, stále dokola a bez nových impulsů.
Rovněž nové album pokračuje v linii třech či čtyřech předchozích a znovu tedy nabízí tradiční směs metalové tvrdosti, elektronické příměsi a chytlavé melodiky, tedy něčeho, co patrně bude vyhovovat konzervativně laděným posluchačům, ale zato méně těm progresivnějším. Hned úvodní a současně titulní „Panoptikaria“ se odehrává v dobře známých mantinelech čehosi mile se poslouchajícího, leč zároveň ničím překvapujícího, co by výrazněji překročilo parametry příjemně znějící kulisy. A takto to jde, s nepatrnými výkyvy nahoru či dolů, po celou dobu.
„Album zní oproti tvorbě posledních let podstatně ostřeji a razantněji, ovšem na úkor větší pestrosti.“
Zřejmě nejžhavějším trhákem alba se rýsuje klipem podpořená „Fata kapitána Morgana“, nabízející strhující rytmus, proměnlivé motivy i silný slogan o tom, že „někdy štěstí sedne na vola, doufám, že tím volem budu já“. Zdařile dopadají také songy „Tma“ a hlavně dívčím sborem podepřená „Mlha“, zatímco kapelou preferovaný „Vítězožrout“ zní trochu toporně, podobně jako několik málo dalších písní typu „Klauni a parfémy“ či „Lektvar“, jež v léty nabitém repertoáru souboru patří k těm méně pronikavým. Pamětníky syrových sex'n'deathových prapočátků pak můžou uspokojit trochu drsnější a dávné metalové kořeny obnažující „Kostlivci“. Vůbec celé album zní oproti tvorbě posledních let podstatně ostřeji a razantněji, ovšem na úkor větší pestrosti.
Frontman skrytý pod číslovkou 10 se tradičně prezentuje coby schopný zpěvák i textař, kapela jako vždy hraje naprosto spolehlivě a často energicky, nahrávka disponuje kvalitním zvukem i produkcí, což vše pospolu jistě představuje potřebný základ. Při vědomí někdejšího progresivního náboje však nelze nevnímat čím dál více se prohlubující stagnaci, která ale přesto nemění nic na tom, že v rámci českého rocku a metalu tato formace nadále patří do popředí.
