Daniel O'Sullivan: ten, který posunul Ulver

Nenechte se odradit počtem stisků klávesy „PgDown“, kterých je třeba k dosažení konce článku. O'Sullivan má co říct – nejen ke své vlastní tvorbě, ale i tomu, kteří jiní muzikanti si zaslouží pozornost anebo jak vidí tvorbu ikonického Morrisseyho. Jádrem rozhovoru ale pochopitelně byla hudba, kterou skládá on sám. A kdyby vám to bylo málo, sledujte Danielův blog.

Proč se neodpíchnout od toho, na čem zrovna pracuješ?
Chvíli před tím, než jsem ti volal, jsem dělal na nové skladbě Mothlite. Rozchodová píseň, trošku doják. Včera jsem se vrátil hodně pozdě, myslel, že jsem hodně unavený, ale sednul si, začal pracovat a rozkvetly přede mnou nějaké nápady. No, a dneska jsem vstal brzy, hejbnul sebou a myslím, že tu teď mám moc pěknou melodii.

Pracuješ takhle běžně, kdy čekáš na správnou chvíli, anebo v tom máš i více systému?
Někdy tu správnou chvíli trochu vynutím, záleží. Někdy, když u určitého nápadu setrváš, můžeš ho tvarovat a hníst a dojít opravdu dobrého výsledku. Trávím hodně času ve studiu, kde jen tak zkouším a skládám drobné motivy a dost z toho pak jen aranžuju, ale až když najdu dobré místo pro klíčové motivy skladby. Opravdu záleží, někdy to je jen otázka nalezení správného zvuku, smyčky nebo pedálu, které se stanou páteří celé skladby. Jindy je to otázka opravdu výrazné klavírní melodie anebo sekvence akordů.

Dá se v tvém případě mluvit o něčem jako průměrném čase, za který složíš píseň, anebo spíše schraňuješ nápady a necháváš je, aby se neočekávaně vynořovaly?
Pokud jde o základy, jádra písní, jsem celkem rychlý. Snažím se brzy vyjasnit přinejmenším základní emoci písně. A potom strávím hodně času produkcí, mixováním, ořezáváním a změnami. Když si vyjasníš, co se snažíš říct a vyslat mezi lidi, následuje patřičné „obdělávání“.

„Rád dávám skladbám jména, i když jde o instrumentální, volnou kompozici.“

Jak se to má třeba se „Stone Angels“, která zakončuje nové album Ulver? Máme následovat význam slov anebo se spíše nechat vést jejich rytmem, fonetickými kvalitami?
Myslím, že ta skladba je tak mnohovýznamová a rozkročená, že můžeš investovat své úsilí do kterékoliv ze zmíněných strategií. Můžeš se soustředit na zvuk, nechat se jím pohltit a vytvořit si obecný obrázek. Tím nás ta skladba vzrušovala na začátku.
Ale můžeš se i oddat jazyku, je velice zamotaný, jde o jakýsi příběh paradoxů, vnitřních rozporů a nadpozemského snění. Ten text je úžasný. Čím více jsem ho četl, tím více jsem se mu oddal a soustředil se na konkrétní pasáže. A když teď „Stone Angels“ hrajeme naživo, některé sloky vypouštím, každý večer volím jiné. A funguje to taky – není nutné recitovat celý text, abys vstřebal jeho pocit.

Mimochodem, značí „Stone Angels“ i směr, kam s Ulver míříte?
Neřekl bych, ta skladba je jiný než písničkový formát, je více rozprostřená, a pokud plánujeme s Ulver mířit více minimalistickým směrem, nebude to tímto. Budeme spíše pátrat po jedinečných zvucích a lehkou rukou je obohacovat, nechceme skladby zahlcovat stovkami vrstev, spíše jako alchymisté nacházet jedinečné zvuky, které něco vyjadřují. Jasně, jsou to Ulver, bude v tom hodně produkce a manipulací, ale já sám prosazuju, abychom se v naší hudbě pokoušeli o více akustických a zároveň akusmatických zvuků, u nichž je obtížné rozpoznat jejich původ, ale pořád jde o zvuky přirozené.

Když jsi použil slovo alchymie, okamžitě mi na mysli vytanuli Æthenor, projekt čtyř hudebníků, kteří se potkají a skládají mimořádné kompozice. Jak moc koordinace a plánování bylo ve skládání vaší poslední desky „En Form for Blå“?
Hudba Æthenor je improvizovaná a poslední deska je záznam tří koncertů ze stáže v klubu Blå. Já jsem pak na nahrávkách pracoval, trávil hodně času stříháním, přeskupováním, zpracováváním a hledáním nitě, která by celému albu seděla. Podobně se to mělo i s předešlou deskou. Ta nová má ale jinou energii, je živým záznamem, i když ten ve studiu podstoupil hodně produkčních zásahů.
Vlastně jsem na té desce dělal, když jsem se rozešel s manželkou. Bydlel jsem v novém domě, cítil se divně a vykloubeně, protože předtím jsem roky bydlel na stejném místě. A teď jsem pracoval na úplně novém místě na první desce a to dost intenzivně. Skamarádil jsem se díky téhle desce s duchy svého nového domu, díky výrobě „En Form for Blå“ jsem se naladil na jeho vibrace. Byl to autenticky strašidelný proces a také proto je ta deska tak účelná.

Vztahují se k tomuhle procesu nějak názvy skladeb?
Názvy jsme vymysleli až po nahrání skladeb, ano. Byla to i jistá reakce na doby, kdy byl v kapele ještě Vincent [De Roguin – bývalý klávesista Æthenor], který trval na tom, abychom skladbám dávali jen číselná označení. Což mě nudilo, rád dávám skladbám jména, i když jde o instrumentální, volnou kompozici. Rád vytvářím sémiotické souvislosti s písněmi. A myslím, že O'Malley [Stephen – kytarista Æthenor či Sunn O)))] to má stejně a měl radost z toho, že se věci změní.
Ty názvy jsou ovlivněné množstvím věcí, které nás inspirovaly během nahrávání. Hlavním tématem jsou ženské surrealistky, názvy odkazují třeba k [americké avantgardní filmařce] Mayi Deren. Dokonce jsme v té době naživo doprovázeli projekce tří jejích filmů.

Jsou z toho pořízené záznamy?
Nejsou, byla to jednorázová událost, ale zkusíme si to znovu. Mělo to úspěch, takže si to za rok asi v pár evropských kinech zopakujeme.

„Kris už je taky vyrovnanější, pokud jde o koncerty. Býval tak nervózní, což stále je, ale už ne tolik. Dokáže se s tím popasovat po svém. A většinou v tom figuruje lahev vodky.“

Bubeník Steve Noble je novým přírůstkem Æthenor, jak bys popsal jeho přínos?
Je naší páteří! Tak bych to popsal. Všichni závisíme na jeho mimořádných muzikálních schopnostech. Je trochu naší záchrannou sítí, vím, že to zní banálně, ale tak to je. Bez něj by ta kapela byla o tolik méně zajímavá. Myslím, že to je díky jeho obrovským zkušenostem a samozřejmě talentu. Je králem improvizace už nějakých dvacet, třicet let, takže je velké potěšení mít jako odrazový můstek někoho takového.

Přehráváte někdy ony původně improvizované skladby i naživo?
Ne, nikdy.

Při poslechu „En Form for Blå“ jsem totiž zpětně identifikoval některé momenty vašeho pražského koncertu. Anebo mi to tak alespoň přišlo…
No, ten pražský koncert byl trochu katastrofa. Spoléháme totiž na místa, kde se zvuk rozléhá. A v těchto klaustrofobních klubech [koncert proběhl v Chapeau Rouge] to nejde. Navíc jsme spolu celkem dlouho nehráli, takže chvíli trvalo, než jsme se do toho dostali. Ten koncert byl protivně hlasitý, což je u Æthenor na škodu. Byli jsme trochu jako rozmazlené děti, které mlátí s hračkami, protože nám nic pořádně nefungovalo. Takže jsi nás vlastně viděl jet tak trochu na autopilota, zatímco navazující koncerty byly dynamičtější, členitější a vůbec zajímavější. V Itálii nám dopřáli dobré jídlo a hodně dobrého vína a to vždy inspiruje.

I tak mi ale pražský koncert přišel zajímavý…
Ale to on vždycky je, jen tentokrát jsem byl osobně nespokojený. Mám rád, když se po vystoupení cítím dobře.

Další koncert, se kterým si nebyl spokojený, se pro změnu odehrál v Čechách – Ulver na Brutal Assaultu. Víme, co mohou Ulver nabídnout festivalům. Ale co naopak? Co mohou festivaly nabídnout vám?
No jo… Pokud jde o festivaly, je ve hře více faktorů. Předně jde o to, kde se akce odehrává. Dále je třeba, aby nám seděla „esteticky“, v čemž byl, řekl bych, zádrhel s Brutal Assaultem. Je to dlouho, co měli Ulver něco společného s metalem jako takovým, a tohle byla výlučně metalová akce. Takže jsme se v té společnosti necítili dobře, jako by se free-jazzová kapela objevila na festivalu reggae. Ale jde taky o peníze, festival se nám musí vyplatit – Ulver mají dost velké produkční náklady, které je třeba zvažovat.
Brutal Assault nás taky zastihnul v koncertních začátcích, vše bylo jen letmo načrtnuté… Když se na to dívám dnes, bylo to vlastně dost zahanbující, už jsme ten koncert od té doby milionkrát překonali. Ale nechtěl bych ho shazovat, nevím, nebyl jsem v publiku. Pokud to některé diváky zaujalo, pak to je jistá úleva.

Pro mnohé to byl dokonce vrchol festivalu. Lidé, kteří řvali, ať „vypnou to intro k Dark Funeral“, zmizeli do deseti minut… Každopádně – původně jste vůbec nekoncertovali, pak přišla nabídka od literárního festivalu v Lillehammeru, hráli jste na Brutalu, najednou turné a další turné… Kde se to zlomilo?
Turné v únoru 2010 byla jakási zkouška ohněm, byla to opravdová zkušenost, i když dost vysilující. Myslím, že jsme tady odhalili své možnosti a na tak dlouhé turné už asi nepojedem. Mám rodinu, stejně tak Kris, ostatní mají další závazky a měsíc byla příliš dlouhá doba. Nicméně jsme se měli úžasně. Každé turné od té doby, všechny koncerty poté byly výborná zábava a to je dobrá záminka, proč se potkat.
Kris už je taky vyrovnanější, pokud jde o koncerty. Býval tak nervózní, což stále je, ale už ne tolik. Dokáže se s tím popasovat po svém. A většinou v tom figuruje lahev vodky. Myslím, že uplynulo dost času, hodně jsme odehráli, takže se věci usadily. Posledních pár týdnů či vlastně měsíců stříháme koncertní DVD z norské národní opery, které brzy vyjde. To byl vrchol naší koncertní kariéry.

„V dělání věcí, o nichž jsem si nikdy nemyslel, že je budu dělat, je vlastně ten pravý požitek. Třeba teď se hodně zajímám o pop a sám sobě kladu výzvy, které by mi dříve nevyhovovaly.“

Které kapely ti nyní zabírají nejvíce času?
To budou Mothlite, Miracle a Ulver. Všechny tři mají své neustálé závazky a uzávěrky, jsou navázané na promotéry i labely, jsou to stroje v chodu. Mám i další projekty jako Æthenor, ale ty jsou více pohodové, věnujeme se jim, když máme čas. Grumbling Fur je kapela, ve které jsem se svým starým kámošem Alexanderem Tuckerem. Začali jsme koncertovat jako duo, na povrch se konečně dostal náš debut, který jsme před pár lety nahráli.
Taky dělám na hudbě k filmům, spolupracuji se svou dobrou kamarádkou a umělkyní Serenou Kordou, vlastně nám zrovna vyšla publikace o naší práci pro londýnské muzeum Wellcome Collection [které schraňuje sbírky spojující umění a medicínu]. Pro ně jsem složil kompozice pro dechy, sbor a perkuse, to zahrnovalo hodně muzikantů, byla to taková podivná pochodová hudba. Takže se toho děje hodně, ale Mothlite, Miracle a Ulver jsou v popředí.

S Miracle jsi letos vydal EP…
Ano, vyšel „Visitor“ a pak taky limitovaný vinylový dvanáctipalec s remixy od Fennesze, Ikonikas, The Field nebo Ulver. A teď se chystáme vydat singl s coverem Blue Öyster Cult na straně B. Ale hlavně makáme na albu, které se vyvíjí hodně slibně, bude to popová klasika. Se Stevem na tom trávíme hodně času.

Jak jste se vlastně se Stevem Moorem ze Zombi poznali?
Potkali jsme se na společném turné Guapo a Zombi po západním pobřeží v roce 2006 a skamarádili se. Sdílíme lásku k lacinému popu osmdesátých let a hororovým soundtrackům, máme toho dost společného. Miracle vlastně začal už v té době, ale nic moc jsme nedělali, jen si občas poslali nějaké soubory. Ale loni jsme nabrali páru, najednou měli chuť se do toho obout, takže jsme celkem svižně doklepli to EP. No, a pak jsme se upsali labelu a od té doby to je vážná výzva, hodně se o nás píše, je to trochu znervózňující, protože oba máme na práci tolik dalšího.

Když toho máš tolik za sebou a tolik pracuješ na nových věcech, přistihneš se někdy, že nějakým způsobem cituješ svá předešlá díla?
Ani ne, a pokud k tomu dojde, pak leda podvědomě. Nesnažím se odkazovat sám na sebe, to je nudné. Zavání to přílišným lpěním na sobě samém a já se spíše rád otevírám, bořím svá vlastní tabu. V dělání věcí, o nichž jsem si nikdy nemyslel, že je budu dělat, je vlastně ten pravý požitek. Třeba teď se hodně zajímám o pop a sám sobě kladu výzvy, které by mi dříve nevyhovovaly. A nyní jsem toho schopen, ani sám nevím proč. Každou novou skladbou se snažím bořit nějakou hranici a to je pro mě podnětné.
Řekl bych, že je pro mě důležité, abych měl možnost vyjádřit všechny své instinkty – ať už jde o improvizaci, skládání písní, zpěv, hraní na kytaru nebo klavír nebo bicí nebo cokoliv jiného. Potřebují mít různé prostředky, různé možnosti vyjádření, jimiž tyhle instinkty popustím. Potom se cítím ve své kůži.

Takže když dostaneš nabídku ke spolupráci, zvažuješ ji dle toho, co jsi právě řekl?
Jasně, zvažuji, jak ta spolupráce může být pro mě přínosná, zda mi něco přinese. V poslední době jsem toho hodně odmítnul, dříve jsem mnohem častěji říkal „ano“. Dnes to je naopak. Asi je to tím, že se má tvorba nachází v dobrém bodě. Cítím méně nutkání ke spolupracím, i když je mám moc rád. Musí mě ale okamžitě zaujmout.

„Přitahuje mě honba za dokonalým popem, pokud jde o nový přístup k popovým klišé a hledání sděleného prostředku, který by vyjádřil něco hodně intimního.“

Litoval jsi někdy nabídky, kterou jsi nepřijal?
Vlastně ne. Jednou jsem dostal nabídku hrát s kapelou, která se pak hodně proslavila, a rozhodnul jsem se ji nepřijmout. Peníze by z toho byly pěkné, ale nelituju toho, protože bych nemohl dělat nic z toho, co dělám teď. Byl bych jen doprovodným a studiovým muzikantem v téhle velké kapele, kde bych sice vydělával, ale nedosáhl žádoucí spokojenosti.

Co ta kapela hraje?
Pop, indie pop, docela dobrý, trochu hipsterská věc. Stejně pro ně skládám a to mi dělá radost.

Když ses přidal k Ulver, bylo to více jako naskočení do jedoucího vlaku nebo spuštění laviny?
Bylo to někde mezi. Kapela v době mého nástupu trochu stagnovala, jediný plán, který Kris měl, se týkal koncertního rozjetí Ulver. Ale nepřemýšlel o tom, kam se kapela posune s další nahrávkou. Ale já na tohle tlačil. Bavili jsme se o spolupráci se Sunn O))), k níž i došlo, ale zatím je v šuplíku. Řadová deska pro mě ale byla prioritou, cítil jsem, že je na ni čas.
Takže ano, tlačil jsem kapelu do skládání nové hudby a asi jsem se hodně účastnil i toho přechodu od studiové k živé kapele. Měl jsem hodně zkušeností z koncertování, takže tady jsem mohl být užitečný. No, a Kris hraje i v Æthenor, takže jsme měli dost času bavit se o tom, kam se posuneme.

Baví tě „hra s nástroji“, expandování jejich možností?
Ano, to mám rád, ale vůbec mi nejde o to, abych se stal virtuózem. Každá kapela, ve které jsem, je o setkání nápadů všech muzikantů, takže mě nezajímá, abych se předváděl svou hrou na kytaru nebo tak. Pokud si píseň žádá znamenité sólo, jdu do toho, ale Ulver jsou tak málo ostentativní, jak si umíš představit. Vše má svůj důvod.

A baví tebe samotného jednoduchá, přímá hudba, která umožňuje okamžitou identifikaci?
Ano, a pořád víc a víc. Přitahuje mě honba za dokonalým popem, pokud jde o nový přístup k popovým klišé a hledání sděleného prostředku, který by vyjádřil něco hodně intimního. V tom je hodně umu a jen málo lidí má tento dar, navzdory tomu, kolik popu nás obklopuje. Snažím se tam taky propracovat.

Kdo pro tebe takový přístup ztělesňuje?
Ne přímo v oblasti popu, ale v oblasti tvorby nálad, k nimž se podle mě dá okamžitě vztáhnout, pak Talk Talk [britská synthpopová a experimentální kapela]. Rád poměřuji Markem Hollisem a Talk Talk. Anebo Kate Bush, která taky dokáže pracovat s podivnou obrazností a vlastně metafyzickými tématy, a pořád má velice dobře pod kontrolou, co se děje, a dokáže svou energií vtáhnout lidi.
Pokud jde o texty, mám rád jednoduchost. Mám rád, když textaři dokáží říct složité věci jednoduchým jazykem. A sám o to usiluji.

Spadá do téhle kategorie Morrissey?
Ani ne, jeho práce mě tolik nebere, jen něco. Nemá to ale tolik co do činění s jeho texty, jako barvou jeho hlasu, která mě odrazuje. Takže se do jeho textů ani nedostanu, když mě zastaví jeho hlas.

„Skladby Alexandera Tuckera by měly být na podělaném soundtracku ke ‚Stmívání‘. Skládá úžasné, organické popové písničky.“

Mimochodem, je Morrissey v Británii brán více jako popová hvězda nebo alternativní umělec?
No, spíše hodně nenáviděnou osobou, v poslední době. Ale jinak je popová hvězda, vždy se v téhle oblasti pohyboval. Stal se už trochu kultem, překročil samotnou hudbu. Je ikonou, takže nemusíš znát jeho hudbu, ale stejně budeš vědět, kdo to je.

Jak důležité pro tebe je místo, kde se odehrává improvizace?
Velmi. Aby improvizace za něco stála, musí k ní dojít na místě, které je nějak zajímavé. Pro Æthenor je místo velmi důležité, právě kvůli rezonanci zvuku, s níž pracujeme. Místnost, kde hrajeme, je pro nás taky jakýmsi nástrojem, zapojujeme ho do improvizace. Ulver, Miracle nebo Mothlite jsou více studiové kapely, ale ani ve studiu, kde se necítím dobře, se nedá pořádně skládat.
Vlastně teď rád skládám doma a to se zdá být i cestou pro mnohé další muzikanty. Nejsem odpůrcem představy, že každý nyní může skládat a nahrávat svou hudbu na Soundcloud. Třeba Miracle mohou existovat jen díky internetu.

Takže taky věříš tomu, že navzdory množství balastu si kvalita vždy své posluchače najde?
Lidi přitahuje hudba s určitým magnetismem, bez něj nepřežije a ani internet tomu nepomůže. Jasně, jsou muzikanti, kteří jsou úžasní, ale nedostává se jim tolik pozornosti a uznání, které by si zasloužili. To má zase co do činění se štěstím anebo tím, že prostě neví, jak svou úžasnou hudbu nabídnout. A na tom dnes taky záleží. Ale věřím, že pokud tvoříš něco smysluplného, lidé si to najdou.

Kdo je podle tebe takovým nedostatečně proslaveným muzikantem?
Zmíním Alexandera Tuckera. Jeho skladby by měly být na podělaném soundtracku ke „Stmívání“. Skládá úžasné, organické popové písničky. Jsou tak otevřené posluchači, měl by na tom být stejně jako Six Organs of Admittance nebo třeba Bon Iver. Měl by na tom být přinejmenším stejně jako oni. Je mnohem lepší.

fotografie: Luca Pradella (3), Damon Allen Davison (4)