Daniel Menche + Mamiffer + Dreampv$her + Endon

Nejen s průběžnými přípravami olympiády v roce 2020 se Japonsko otevírá návštěvníkům z ciziny. Doby, kdy v tokijském metru nebyly žádné nápisy v angličtině, už jsou dávno pryč, přesto zůstává Japonsko zemí tak trochu uzavřenou. Může to dozajista působit občasné praktické komplikace (kdo si nesmění peníze na letišti, zadělává si na menší problém), na druhou stranu to přispívá k okamžitému dojmu jedinečnosti, jakou si po první i dalších návštěvách země zákonitě odvezete.

Poučen z podobného loňského hledání, tušil jsem, že vchod do klubu Soup nebude ozdoben neonovým, ba ani žádným jiným nápisem a je dobré mít oči v pohotovosti. Nebudu ze sebe dělat dobrodruha: východ ze stranice metra Ochiai jsem díky přehledným podzemním navigacím „exitů“ trefil správně, odbočku u restaurace díky předchozí konzultaci s GPS taky. Ke správnému sestupu do sklepa mě už navedl plakátek turné Mamiffer a Daniela Mencheho, který ve formátu A5 nalepili pořadatelé z labelu Daymare nad schodiště.

„Endon svého času koncertovali též na tokijském výhonku festivalu Obscene Extreme, má přímluva, aby se vypravili též do Trutnova, nechť je tedy jen symbolickou.“

To vedlo do sklepního prostoru, který byl zároveň barem, hledištěm, jevištěm i backstagí – asi jako kdybyste ve strahovské Sedmičce spojili pódium a polovinu bezprostředního prostoru před ním. Zašít se do backstage zde znamenalo postavit se vedle zvukaře, před nímž ze stropu visí regály s potřebnou technikou, před nimiž jsou zase naskládány nástroje všech hrajících kapel. Na skutečnost, že lístky na koncerty nejsou v Japonsku vyloženě levné (co taky je?), jsem si už zvykl, na to, že v ceně vstupenky (anebo tomu můžeme říkat povinný přípatek) je i kupónek na jeden drink, též. Nevšimnout si nelze ani toho, že místní undergroundové koncerty navštěvuje i hodně západních turistů či rezidentů, kteří v tomto konkrétním případě tvořili dobrou čtvrtinu plus mínus čtyřicetihlavého publika (což znamenalo jednak nebývalý poměr místních versus „cizích“, jakož i to, že bylo plno).

Domácí elektrogrideři Endon hráli o den dříve na společném koncertě Merzbowa a Full of Hell a na jaře je čeká ještě support na japonských koncertech Godflesh a Boris. Na strategii „prosíme místní předkapelu, aby ve stejném městě pár měsíců před a po tomto koncertě nevystupovala a my tím prodali o něco více vstupenek“ se tu zjevně nehraje. Na Endon bych byl ale ochotný chodit i víckrát do měsíce – členitý, tu zběsilý, tu pomalu až psychedelicky přitažlivý virvál potvrdil sílu japonské extrémní scény. Endon svého času koncertovali též na tokijském výhonku festivalu Obscene Extreme, má přímluva, aby se vypravili též do Trutnova, nechť je tedy jen symbolickou.

Radost poslouchat bylo též domácí elektronické duo Dreampv$her, vrstvící pulzující rytmy, zvuky. Surová, ale omamná elektronika. Pomyslný headliner večera: američtí Mamiffer, v nichž se potkávají Faith Coloccia a její partner Aaron Turner, kterého budete znát z kupy kapel, nejaktuálněji Sumac a nejprovařeněji Isis. Jejich hudba vychází ze zjevné vzájemné intimity, Faith hraje na elektrické varhany, Aaron na elektrickou kytaru, oba to dokreslují spíše letmými hlukovými prvky. Tempo i ženský hlas připomenou Ides of Gemini, stopy rozvolněného okultna zase Sabbath Assembly – výsledek je ale více jakýmsi neurčitým ozýváním se z lesů, než produkcí chrámové, tedy duchovní hudby. Mlžný zážitek.

„Místy to znělo jako výlet Fuck Buttons do nejhlubšího undergroundu, většinou jako živelný a pohlcující noise, jaký je v jeho japonské kolébce vždy radost vstřebávat.“

Soudě dle vizáže, mohl by Daniel Menche hrát sofort v Amon Amarth anebo možná raději Enslaved. On ale místo toho už šestadvacet let tvoří solitérní hlukovou hudbu – navíc sám stojí nejen za zvukovou, ale i vizuální stránkou představení, které tak dává ještě větší smysl. V rituálním vyznění své hudby to měl oproti Mamiffer rozhodně snazší. Jeho extrovertní vystoupení, v němž rytmické hlukové plochy dokresloval hrdelními zvuky, které amplifikoval přes kontaktní mikrofon umístěný na dlouhé ploché kovové tyči (ano, přirovnání k samurajskému meči naskakovala okamžitě), místy znělo jako výlet Fuck Buttons do nejhlubšího undergroundu, většinou jako živelný a pohlcující noise, jaký je v jeho japonské kolébce vždy radost vstřebávat. Mencheho web hovoří o čistotě emocí a jeho hudba mu dává zapravdu.

„Did you just get out of that shitty place?“ ptal se mě u východu z klubu Soup chlápek s knírem, který si před zrcadlem modeloval podle fotky Alexandra Hackeho. Nechtěl se ale posmívat, spíše podtrhnout pocit sounáležitosti, který nutně nastane po několika hodinách společně strávených v klubu tak malém, že vstupné vybírá už na schodech borec s ledvinkou. „A sklep, sklep máte?“ chtěl jsem se na oplátku zeptat já. Žerty ale stranou, tohle byl výjimečný večer.