Czech Death Fest 2011

Nejdříve ohromil překrásný areál v blízkosti Červeného Kostelce disponující na jedné straně dostatečně rozlehlým rybníkem poskytujícím vděčné únikové místo před sobotním vedrem, na druhé straně chladivým březovým stromořadím, fungujícím jako prostor pro parkování a stanování návštěvníkům festivalu nebo samotného kempu.

Průběh akce by se pak dal označit za naprosto bezproblémový a pohodový. Rodinná atmosféra se mezi několika sty návštěvníky rozlila od prvního tónu úvodní kapely. Když připočteme lidové ceny za místní Primátor, téměř domácí hotová jídla v restauraci a dochvilný časový harmonogram, vychází nám z toho jeden z adeptů na první příčky pomyslné ankety festival roku. Je jasné, že svým obsazením nemůže konkurovat velkým kolegům, ale o to v případě Czech Death festu vůbec nejde. Jde především o zmiňovanou pohodovou atmosféru, dobrou hudbu, zábavu a odpočinek.

Co se týče hudební náplně, stěžejním byl ze dvou dnů ten první. Pátku prospělo, že se nemusel prokousávat maratonem méně výrazných jmen jako sobota a ve výsledku netrpěl tolik rozporuplnou žánrovou rozmanitostí. Ve velmi sympatickém světle se v pátek mezi prvními představili pražští industriálně-deathoví Minority Sound. Laťku se jim díky šlapavému rytmu a plnému nasazení podařilo nastavit solidně vysoko i přes lehce utopenou kytaru.

Po nich následující brněnští Sic.Engine doplatili jako jedni z mála na nepříliš kvalitní zvuk, kvůli čemuž jsem se lehce ztrácel hlavně ve vokálních linkách a harmoniích vůbec. Jinak sympatický a moderně znějící coreový crossover působil velmi svěže. Slovenští Dementor pak připravili rozhodně nejživější show před hlavním programem. S nasazením perfektně zahraný old-school death metal nebyl jen dalším výletem do historie směrem k průkopníkům Death, ale hudbou, ve které se mísila technika se zábavou, za což se přítomní odvděčili prvním moshpitem.

Jedním z vrcholů letošního festivalu bylo vystoupení domácích Hypnos, kteří ihned po úvodním intru spustili živelnou show. Jestliže byli předchozí Dementor kvalitativním krokem vzhůru, pak na ně Hypnos s přehledem navázali a neměli problém posunout laťku opět o něco výše. V setlistu se objevily i skladby z EP „Halfway to Hell“ a myslím, že jak kapela, tak i posluchači si to náramně užívali. Hutné riffy, Brunův hluboký murmur a hlavně letité zkušenosti přispěly ke kvalitní show. Myslím, že Hypnos patří mezi ty šťastné, kterým odpočinek od hudby jenom prospěl a měl velmi blahodárný dopad na další hudební budoucnost. Hypnos potvrdili, že jim hrací čas před hlavní hvězdou patřil po právu a připravili půdu pro hlavní Rotting Christ.

Ti se již od odpoledne potulovali po areálu a působili velmi uvolněným dojmem, který se později přenesl i na podium. Výměna energií fungovala od úvodní „Aealo“ až po závěrečný přídavek. Setlist byl složen víceméně rovnoměrně z celé diskografie. Nosné pilíře tvořily skladby „King of a Stellar War“ nebo „In Nomine Sathanas“. Celá kapela působila naprosto uvolněným dojmem a stejně jako všichni fans si stejnou měrou užívali vystoupení i jeho hlavní protagonisté. Pravda, oproti sobotním Pestilence měli dobře připravenou půdu a tím i trochu lehčí pozici.

Dalším z vrcholů bylo vystoupení vyškovských Melancholy Pessimism, kteří se v loňském roce po dlouhých šesti letech pochlubili s novým materiálem „End of Vermin Nations“. Grindcore s notnou dávkou nadsázky dokázal po večerní smršti dobře pobavit a mnohým umožnil si konečně slušně zapogovat. Pro tyto chlapíky není problémem šoupnout do setlistu mezi řadu sypaček i moravskou lidovou. Vše s nadhledem, plným nasazením a pytlem zkušeností, kterými festivalu v pozdních hodinách udrželi úroveň nadprůměru.

V samotném závěru večera jsem stihl ještě českobudějovické Colp, kteří snad ani neumí zahrát špatný koncert. Hutná zvuková stěna, ne nepodobná té, kterou kdysi tak intenzivně předváděli Red Harvest. Technický, industriálem zavádějící metal byl ideálním závěrem pátečního večera.

O co více intenzivní byl pátek, o to více ospalá byla sobota. V deset hodin startující maraton kapel, kterým se sice nedala odepřít snaha, avšak tak nějak splývaly jedna v druhou. Z davu vyčnívali jen techničtí deatheři But, lety prověřená Mortifilia nebo grindující Ingrowing či Opitz.

O zásadní změnu se postarali až brněnští Heiden, kteří se bohužel ocitli v nepravém čase na nepravém místě. Po sérii tvrdých kapel progresivní black metal v téměř doomovém tempu působil hodně nevýrazně a obávám se, že publikum nebylo na něco podobného vůbec připraveno. Pokud se vůbec Heiden na takovýto festival hodí, tak rozhodně ne do takhle časných hodin. Jejich hloubka a intenzita vyniká především v temnotě klubu, než na světle denním. Přesto přese všechno si myslím, že několik žánrově otevřených fanoušků tato hudba oslovila.

O probuzení dosud vcelku letargických fans se postarali následující karvinští G.O.R.E. Tradiční grindcore s velmi zábavnou image, houpavými rytmy na rozdíl od nastoupivších Dymytry opravdu bavil a na nic si nehrál.

Dymytry na podium vtrhli ve svých obligátních maskách a vcelku slušně se snažili rozhýbat publikum skladbami mísícími rock, metal a nejrůznější popová klišé. Písně samotné by samy o sobě nebyly zas tak špatné, ale silácké texty hodící se spíše někam na pivní slavnosti ukázaly, že tato kapela patří na jiné festivaly, než jsou ty extrémního ražení. Kdyby zůstalo jen u hraní, bylo by mnohem lépe. Mezi skladbami se ale bohužel až moc často nahlas mluvilo.

První zahraniční hosté se představili v podvečerních hodinách. Na podium nastoupili warpaintem zdobení Němci Abstinenz. Ostnatým drátem omotaný dřevěný stojan na mikrofon již dopředu značil, že tentokrát půjde o nemilosrdný a zlý black metal. Staromilsky znějící kytary, podpořené jednou melodickými, podruhé jízlivými klávesami působily zprvu příjemně, po čase však vystoupení začalo lehce nudit. Zda to byla vina horšího hlasového projevu nebo lehce klišovitých klávesových linek? Těžko říct.

Změna zákonitě přišla ve chvíli, kdy se na podiu objevili pořádající Tortharry. Jestli si někdo zasloužil bohaté ovace, byla to právě tato banda, která sršela entuziasmem a nadšením. Energie nabytá bezproblémovým a zdárným průběhem festivalu se projevila i na podiu. Zněly písně snad z celé diskografie a kapela loučící se s kytaristou Martinem Hrubým pálila svůj typický old-schoolový death metal mistrovsky. V půlce setu vše přerušilo krátké intro a kapela následně rozdávala fanouškům svůj bohatý merchandise. Jen těžko si lze představit více vřelé, uctivé a pokorné vystupování. Jeden z hřebů večera a celého festivalu vůbec.

Blížil se závěr celého festivalu a s ním i všemi očekávané vystoupení holandských Pestilence. S nimi je i spojen vznik technického death metalu v Evropě, a tudíž se dal očekávat nejen výlet do bohaté historie této kapely, ale i demonstrace vysoké instrumentální zručnosti. Do pohybu se dostaly osmistrunné kytary a sedmistrunná baskytara propojující komplikované rytmy bicích s lámanými riffy obou kytar. Nováček v sestavě na postu basy se pyšnil novou bezpražcovkou, která dle slov Patricka Memelliho měla konečně pomoci znít Pestilence tak, jak si oni sami přejí. To vše bylo v naprostém pořádku. Výkon kapely samotné však vypovídal o něčem jiném.

Za celou hodinku vystoupení se z podia nedostavilo nic jiného, než přehlídka instrumentální zručnosti a masivní zvukové masáže. Samotní Pestilence působili dosti rozpačitě a přes jejich evidentní snahu se jim této nejistoty nepodařilo zbavit. K tomu jim zjevnou jazykovou bariérou nedopomohli ani fanoušci, ani fakt, že byla před několika měsíci obměněna polovina sestavy. Z novinky „Doctrine“ zaznělo pouze několik skladeb a větší díl z playlistu tedy ukously letité hity z alb „Consuming Impulse“, „Testimony of the Ancients“ a kupodivu i z veřejností odmítnuté „Spheres“.

Třetí ročník Czech Death Festu se ukázal jako velmi úspěšný. Nejenže se dostavilo opět o něco málo více lidí, ale ukázalo se, že je pořádán z potěšení a hlavně pro lidi. Těžko říct, zda v Čechách existuje festival, který se může chlubit tak pěkným a pro návštěvníky komfortním prostředím. Když k tomu připočtu liberálního pořadatele, vychází mi z toho osobitý festival s dobrým konceptem a úmyslem, kterému sice nevévodí četná zahraniční jména, ale dokáže být dobrou alternativou vůči velkým akcím. Právě v tomto vidím vůči ostatním velká pozitiva a přednosti. Pokud má být číslo tři pomyslnou zatěžkávací zkouškou, tak ji Czech Death Fest zvládl na výbornou.