Corrections House: mezi dobrem a zlem nejsou jasné hranice

Zatímco Mike IX Williams (Eyehategod) sršel energií a ochotou, dřevorubce Scotta Kellyho (Neurosis) museli k odpovědím pobízet. Sanford Parker (Minsk) si hlídal každé slovo. No, a Bruce Lamont (Yakuza) hrál roli toho tichého v pozadí. Byť tohle přízvisko by se hodilo spíše na kapelního ministra propagandy Sewarda Fairburyho. Ten ale přítomen nebyl. Anebo ano?

První otázka bude zjevná, ale podstatná. Jak jste se setkali a ve který moment rozhodli, že budete společně skládat hudbu?
Mike: Byla to vlastně náhoda. Já a Bruce jsme na texaském festivalu South by Southwest společně odehráli noisový set. Vlastně si ani nepamatuji, jak jsme se potkali. Ale stalo se to, sedli jsme si a vystřihli tohle noisové vystoupení plné, no, hluku a křiku.
Rok poté jsme se potkali zase, tentokrát už ale hráli strukturovanější koncert s recitací a připravenými efekty. Bruce taky spolupracoval se Scottem, kterému hrál na deskách na saxofon. No, a pak je tady tenhle chlápek (ukazuje na Sanforda). Jaký je tvůj příběh?
Sanford: Scott, Mike a já jsme uvažovali o společném turné, kde by Mike vystupoval s mluveným slovem, Scott a já s naším sólovým materiálem. A když už jsme o tom mluvili, začali jsme společně i hrát a vznikl první záznam. Potkáváme se ve stejných barech a tak nápad spojit to dohromady na sebe nenechal dlouho čekat.
Mike: Zprvu to mělo parametry hodně hlukové hudby, spontánní spolupráce, improvizace…
Sanford: Zprvu jsme vlastně vůbec nevěděli, o jakou hudbu půjde.
Mike: Byl to ale právě Sanford, kdo dal naší hudbě nějakou strukturu. To společné turné proběhlo – hráli jsme každý svou hudbu a na konci tři písně společně.
Sanford: Přišel jsem s nějakými beaty a smyčkami, které to trochu pospojovaly. Ihned jsem cítil, že mám k té hudbě blízko. Každý přišel se svým vkladem, a jak jsme hráli každý zvlášť, ale pak i pospolu, začalo to nabývat tvar, tehdy vznikly první skladby z našeho debutu.
Když jsme měli první skladby hotové, začali jsme se zamýšlet nad jejich jmény, Mike jich vymyslel tak patnáct. Taky jsme se rozhodli, že to budeme chtít zaštítit nějakým symbolem. Nevím, proč jsme si mysleli, že to bude dobrý nápad. Ale on to je dobrý nápad! Na tom se pořád shodneme. Pustili jsme se do toho a ono to fungovalo.
Bruce: Hodně vzniklo taky v Mikově studiu, kam jsme se poté vydali. Sanford coby zvukový inženýr potom vše vzal do svého studia v Chicagu, totéž učinil Scott v New Orleans. Měli jsme možnost vše dobře dopracovat – při dnešním stavu technologií to naštěstí lze. Před pár lety by to celé bylo hodně komplikované dobrodružství.

Na vaší hudbě mi přijde fascinující její rozmanitost a to, jak zde zároveň do sebe vše zapadá. A v pomalejších skladbách mi nálada debutové desky přijde hodně zlověstná. A to dokonce více, než u jiných vašich kapel – a to je co říct…
Sanford: Ty věci prostě nabraly svůj vlastní směr.
Mike: Myslím, že máme všichni rádi temněji znějící hudbu. Vlastně jsme nevěděli, co se stane, když jsme tu hudbu začali tvořit.
Scott: Každý přinesl to, co přirozeně dělá. Roky a roky trávíme šlechtěním vlastní tvorby a do Corrections House jsme vložili to, kde se v tomto procesu zrovna nacházíme. Myslím, že docela brzo, když jsme začali společně koncertovat, nám došlo, že v sobě máme podobné porozumění a zálibu v umění, které dokáže vyvolat fyzickou reakci. Myslím, že hodně z té nálady ohrožení vytvářejí stroje, které na té desce krotíme.
Bruce: Každý nástroj je zde nějak narušený a nikdy nepolevuje. Někdy mi samotnému na zvukovce přijde: „Kruci, to zní pekelně.“ A tak je to každý den – stroje s námi nemají slitování. Ty se šestnácti koncerty v řadě neunaví.

Když se bavíme o strojích, koncertovali jste i s projektem Tristana Shonea Author & Punisher, což je spojení více než příhodné. Jak se to seběhlo?
Bruce: Vlastně jsme ho o spolupráci požádali.
Mike: Máme společné přátele. A hraje něco velmi podobného tomu, co se odehrává v našich hlavách.
Bruce: Snažíme se spojovat s projekty ne snad stejnými, ale podobně vykolejenými. Author & Punisher nám přirozeně přišel na mysl.
Mike: Na aktuálním turné jsme se rozhodli, že nechceme žádné rockové předkapely. Nechtěli jsme, aby nám předskakovaly kapely, které jsou podobné kterékoliv z těch, v nichž členové Corrections House hrají. Toužili jsme po odlišné zkušenosti.
Nejsme metalová kapela, nejsme superkapela, není to rock'n'roll. Lidi se pořád snaží dávat věcem nálepky, ale u nás to nejde. I když pokusit se můžete.

„Je čas vypnout televizi a soustředit se na hudbu. Pro nás je ta hudba symbolem, něčím, co se vám zatluče do hlavy.“

Váš debut působí jako hodně neblahá zpráva o lidech neochotných se měnit…
Mike: Za tou deskou ale není žádný koncept.
Sanford: Lidi se ale přece pořád mění…

K lepšímu?
Sanford: Ne nutně. Pokud zrovna nejsi sadistický magor, který se snaží ubližovat jiným lidem, nelze pevně vymezit dobro a zlo. To je moje definice těchto protikladů – nelze je jasně vymezit. Až na extrémní výjimky lze všechno chování, dobré i zlé, shrnout jako lidské.

Už jste zmínili vizuální stránku kapely. U výrazného loga ale nekončíte, pracujete s celkovým vzhledem. Je tohle něčím, co byste rádi dotáhli dále?
Bruce: Určitě. Tohle se bude proměňovat. Ale ten symbol je hodně silný a zůstane středobodem.

Jak se stavíte k projekcím na koncertech?
Mike: K tomu má hodně co říct Scott. Ale od téhle kapely bych je nečekal…
Scott: Byly doby, kdy se mi líbily, ale dneska už je vnímám jako minulost. S projekcemi pracovalo hodně lidí před námi, není to nic, co by Neurosis vymysleli – naopak, ukradli jsme ten nápad jiným. Hlavní důvod, proč jsme s tím přestali, bylo, že dneska je každý neustále přikovaný k nějaké obrazovce. Buď se dívá na televizi, hraje si s telefonem nebo tabletem. A tak proč bychom my měli lidem nabízet další velkou televizi, na kterou se budou dívat během našeho koncertu? Vždyť jsme se dvacet let učili, jak hrát tuhle hudbu. Takže nastal čas vypnout televizi a soustředit se na hudbu. Pro nás je ta hudba symbolem, něčím, co se vám zatluče do hlavy.
S Corrections House jsme si vědomi určité nadsazenosti. Moc dobře víme, co děláme, a snažíme se hrát si s tím a sami se bavit.
Bruce: Pokud jde o vizuály a Corrections House, rozhodli jsme se jít cestou uměleckých videoklipů. Sami v nich nechceme být. Brian Sowell, který spolu se Sanfordem stojí za klipy, dělá skvělou práci. Naši kapelu vykresluje znamenitě, ty klipy k nám patří. A není důvod, abychom to lidem servírovali ještě na koncertech. Tam dostanete náš symbol, nás a naši hudbu. Stačí.

Pohybují se okolo kapely i jiní lidé, kteří dotváří, čím jste?
Sanford: Heath Rave vytvořil náš symbol, Stavros Giannopoulos z The Atlas Moth pomohl s grafikou. Pohybujeme se v určité komunitě, kterou spojuje vzájemná spolupráce.
Mike: Některé z těch lidí jsem třeba já ani nepotkal.
Sanford: Třeba na americkém turné pro nás různí výtvarníci vytvářeli sítotiskové plakáty pro každý z koncertů. To bylo skvělé…

A jak jste došli na svého takzvaného ministra propagandy?
Bruce: On přišel sám.
Sanford: A my k tomu nemáme moc co říct.
Mike: Nikdy jsem ho nepotkal!
Scott: Kdo ano?!
Bruce: Prostě se ozval sám, vytušil, že k nám zapadne. Má skvělé nápady.
Sanford: On té hudbě rozumí a dokáže být hlasem naší kapely.

Dostává se vám odlišných reakcí v USA a Evropě?
Mike: Ještě jsme toho tolik neodehráli. Ale lidem chvilku trvá, než jim naše hudba dojde.
Sanford: A týká se to i koncertů. Zatímco na začátku viditelně tápou, s postupem večera se do toho dostávají.

Za zprostředkování rozhovoru děkujeme Lauren Barley a Adamu Nenadálovi.
fotografie: Andrea Petrovičová