Colosalist | Cruadalach | F.O.B.
Spolek MetalGate je sice jednoznačně nejaktivnějším českým metalovým vydavatelem posledních let, kvalita titulů se však pohybuje od ambiciózních alb Minority Sound či Postcards from Arkham, na které se recenzně zaměřím později a samostatně, až po zřetelné propadáky typu Nobody Knows. Níže uvedené nahrávky pak plují v jakémsi slušném středu.
Colosalist – Pass into Oblivion
16:50 (4 skladby)
doom symphonic metal
Petr Staněk o sobě dává v poslední dekádě vědět především skrze Liveevil, v loňském roce se však hudebně rozpomenul na své první věhlasné působiště, tedy Silent Stream of Godless Elegy a jejich autorsky nejplodnější období druhé poloviny devadesátých let.
Hraničtí jsou Colosalist na tomto minialbu dočasně dvoučlenným projektem, který se snaží vyvolat duchy starých časů a v tomto záměru si nevede nijak špatně, byť z někdejší tvůrčí progrese se stalo pouhé navazování na vlastní minulost. Úvodní „Creeping Frost“ charakterizuje maximální zvuková hutnost a zpočátku utopený zpěv, jakmile však dojde na pronikavější refrén, posluchač se příjemně vrací o patnáct let zpátky. „In Light of a Lantern“ má převážně doommetalový charakter, jejž mile prosvětluje natolik výrazný smyčcový part, že vzpomínka na „hajdom hajdom fidlidom“ zdá se být ještě intenzivnějšího rázu. Drsnější a méně nápaditá skladba „Aeonion“ sice trochu tápe, závěrečné „Witnesses from Shadows“ ale znovu stojí na působivě melodické i smyčcové ozvěně dávných let. Ty se v plné síle asi těžko někdy vrátí, ale připomenuty jsou mile.
Slabinu nahrávky představuje skutečnost, že mnohé ze slyšeného bylo vytvořeno pouze počítačovou cestou. Hlavně symfonické party znějí poněkud chladně a chybí jim podmanivost živé smyčcové sekce starých Sajlentů. Připravované celé album však naštěstí má být muzikantsky početnější a tedy i nástrojově živější, kteroužto informaci nutno přijmout s úlevou.
Cruadalach – Rebel Against Me
40:27 (11 skladeb)
folk metal
Pražští Cruadalach po dvou brzy po sobě oficiálně vydaných nahrávkách z roku 2011 připojili další, jež sice po produkční a zvukové stránce ještě pořád nezní dokonale, přesto o tolik lépe, že ten jejich folk metal konečně trochu prokoukl také kompozičně.
Skladby většinou působí o fous pestřejším a přesvědčivějším dojmem, těžícím prvořadě z tempové, nástrojové a výrazové členitosti, postavené na kombinaci folklórních motivů a ostře metalových či dokonce až hardcorových nástupů. Názornou ukázkou tohoto specifického přístupu je hned úvodní skladba „Revolt Without a Name“, jež se po volnějším úvodu rozjede do místy nečekaně vysokých obrátek. Razancí a syrovostí se vyznačuje hned několik písní, zejména pak drsný „Satyros“, jemuž obstojně konkurují i další relativně silné songy jako „Shiva World Dance Party“, „Earth Café“ nebo „Wolves at the Gate“. Ještě více hitovosti nabízí titulní „Rebel Against Me“ či jiná podobně znějící píseň „Life-Worshipping Bastards“, kde někomu možná až nepříjemně melodická okázalost není na škodu. Sympatičtěji působí uvolněně se tvářící, ale přitom zajímavě gradovaný „The Astralnaut“ či symfonicky laděná bonusová instrumentálka „Ziemie Niczyje“.
„Thrashmetalové až deathmetalové kořeny souboru omlazuje opožděná metalcorová modernost, jež je v dnešní době už tak trochu přežitkem a slepou uličkou.“
Početná skupina, občas posílená několika dalšími hosty, se vedle typicky metalových hojně spoléhá na smyčcové a dechové nástroje či chlapácké sbory, leč zdá se, že s používanou paletou nástrojů si lze počínat ještě nápaditěji, čemuž možná brání metalová zarputilost některých členů. Několikrát se totiž objeví vcelku zajímavý jemný motiv, jenž místo jeho dalšího rozvíjení je necitlivě přehlušen jednotvárným kytarovým hřmotem. Zjevný pokrok ovšem přesto učiněn byl, neboť pánové a dámy konečně mají album, kde klady výrazněji převažují nad zápory.
Pouze ta oblíbená i nenáviděná „Zlatovláska“ znovu chybí.
F.O.B. – ...And Foes Have Become Our Masters
38:42 (10 skladeb)
thrash | death | metalcore
Táborští F.O.B. (foto) v neúnavné intenzitě chrlí další a další alba, s nimiž si neustále chodí pro víceméně neměnná hodnocení. Také toto album v jejich tvorbě představuje další zdařilou položku, ale znovu ne takovou, jež by znamenala posun k vrcholům české tvrdé scény.
Thrashmetalové až deathmetalové kořeny souboru omlazuje opožděná metalcorová modernost, jež je v dnešní době už tak trochu přežitkem a slepou uličkou, ale u této formace funguje docela dobře. Samozřejmostí budiž kvalitní zvuk a produkce, stejně jako celková sehranost, vyspělost, zkušenost či zřetelná instrumentální sebejistota. Nemluvě pak o jednoznačně vůbec největším klenotu, kterým je znamenitý vokalista Mára, jehož výrazová proměnlivost sahá od intenzivně vypjatého křiku přes hrubozrnný řev až po suverénně zvládnutý melodický zpěv.
Mnohé kytarové riffy ve spojení s bubenickou kanonádou rozhodně nepostrádají potřebnou razanci a údernost, přesto se zdá, že nadějný otvírák „The Adult Toys“ později, snad až na „Infinite Cloud“ nebo „My Failures Your Pleasures“, nenachází sobě rovné následovníky. Metalově ostrý, intenzivní, poslechově příjemný a vyzrále provedený, ale současně běžný, zaměnitelný, kompozičně nevýrazný a nepříliš překvapující rachot, tuzemsky patřící do širšího popředí.
