Calvera - s/t
„Dvacet jedna mrtvejch, a to jsem nepočítal Mexičany.“ Přestože Gnu na prvotním singlu „Skalp“, vydaném ještě v minulém století, počítali velmi precizně, na součty živých Mexičanů nedošlo. Tedy ani na jistého Calveru, jenž tehdy hrál v dresu brněnské Insanie, kde jako první potvrdil, že pokud si někdo říká právě takto, jsou mu předurčeny čtyři basové struny.
Jiný Calvera se jmenuje Michal T. a na zadní straně obalu zdraví dvě třetiny pražských Fetch!, což není tak, že by si s tím třetím nepadl do oka, nýbrž proto, že tou třetí třetinou je on sám. Zda padl do oka sám sobě, to nikde nespecifikuje, ale jako „osamělý běžec na noční trati“ těší alespoň tím, že se coby první třetina z těch tří odhodlal k sólovému zápisu. Calvera je pouze on sám, byť obal uvádí i jiné kumpány, kteří se výjimečně připojují bicími, zvuky a pazvuky.
Jestliže lze debutové album jeho domovské formace v rámci katalogu Stříbrné rakety zařadit kamsi do šedé zóny a navíc žádná cesta nevede do Říma, ale všechny do pravěku, samozvaný či spíše jeho sektou zvaný one man pičus Calvera míří zřetelně výše. Sám se sebou vede nikoli basový monolog, jak mylně tvrdí onen katalog, nýbrž intenzivní dialog basy a hlasu. Nepředvádí žádnou nástrojovou exhibici, ale raději slouží kompozičnímu celku. Zdánlivě hudba bez ambicí, přesto působivější než leckterá hitparádová jelita národa. Připomíná to ledacos. Bigbítový pravěk. „Šagalí léta“ Tata Bojs. Nebo když polovina osazenstva rakety zapře kytaru. Připomíná všechno a všechny, ale hlavně sám sebe. Výkřik v poušti, jemuž z bezpečí oáz naslouchají ti druzí a třetí.
„Jeho blues nemá žádný cíl, mapy Evropy sleduje na koberci i na kalhotách, umí chodit po dně oceánu a kafe nepije, to si jen kupuje delší čas s tebou.“
Zatímco plíživě hypnotizující „Bbbblues“ stojí na jediném riffu, neboť více tónů zde netřeba, spíše písničkově laděný „Noční běžec“ je předzvěstí své vlastní gradace. První vrchol alba představuje na znepokojivém podloží nasypaná „Hlína“, jíž se mocně přibližují i bez Arana epochálně rytmizované „Mapy Evropy“ či zdánlivě odlehčuje poklidně popíjené „Kafe“. Druhým vrcholem budiž „70“, jež ve finále hrubne tím nejlepším myslitelným způsobem. Atmosférické „Sakury“ míří odnikud nikam, ale dokáží se obhájit, „Karlovka“ narůstá úměrně rytmické živelnosti, zatímco poklidně pobrukující cesta „Se Satanem“ už mele z posledního a jen vyplňuje zbylé místo.
Pokud někdo stále ještě neví, který že je to Calvera, je to ten, co v sedmdesátých letech nosil knír za světový mír. Taktéž kalhoty do zvonu a manšestrové sako. Jeho blues nemá žádný cíl, mapy Evropy sleduje na koberci i na kalhotách, umí chodit po dně oceánu a kafe nepije, to si jen kupuje delší čas s tebou. Slova jím vyřčená a napsaná jsou nejen známkou punku, ale i toho, že kdyby úměrně jejich sdělnosti nalezla více adresátů, tak mu pod rukama rostou prachy.
Tak se ale neděje a proto obal desky po vzoru OTK či Or pokračuje v tradici šetření za každou cenu. Stačí trojúhelníková razítka poskládaná do trojúhelníku. Vzadu pak jedno obří razítko, kde nechybí vůbec nic. Názvy písní, jejich slova, díky všem i malá raketka.
Calvera v sedmdesátých letech knír nenosil. Já nikdy. Kafe si občas dá. Já nikdy. Jeho desku ovšem doporučuje i ten nejchytřejší předseda okresu, neboť jedna třetina překonala tři spolutvořené. Pokud někdo nechápe, pak proto, že jeho peklo je jenom ve vašich hlavách.
