Brutal Assault Vol. 22: středa a čtvrtek

Středeční warm up party pořadatelé konečně přiznali právoplatné postavení řádného festivalového dne i s odpovídající návštěvností. Mobilizační potenciál hesel o metalové vzájemnosti se nicméně tváří v tvář nelítostné festivalové mašinérii zpeněžující stále více základních lidských potřeb drolil před očima. Zbyla z něj toliko zbožná přání.

Oddanost metalu je však po těch devíti letech úplně to poslední, co by mě drželo mezi bastiony No. IV a X, v pekle zbudovaného na míru kdysi Prušákům a dnes introvertům. S tolika výbornými kapelami se totiž na jednom místě jindy a jinde nesetkám. A totéž platí o přátelích. Lhostejno, jestli na pódiích, za výčepy, bary nebo v reflexní vestě. Pravidelně mi odpouštějí i to, že se v areálu sem tam nesejdeme na smluveném místě a rozejdeme bez rozloučení. Kdo jiný by pro vás něco takového udělal?

Zatímco do kamarádů jsem občas doslova narážel na každém rohu, zajímavé kapely nezbývalo než hledat v okrajových časech a na okrajových pódiích. V tomhle směru mi první den festivalu dal nejvíc zabrat. Co mě čeká, mi dala jasně najevo už úplně první kapela, švédská Bohorodička.

„Nebe peklo ráj nebe peklo ráj / já chci jenom zpívat si a hrát.“
(Věra Martinová)

Sotva se Screamjay zmínil, že náš společný kolega Komárek teď žije v souladu s přírodou, zapískala kytarová vazba, frontman God Mother s proklatě dlouhým vedením od mikrofonu seskočil z pódia a došel si pro mě. A zatopil pod kotlem barelovou bombou a stálý žár udržoval výpady do hlediště i lozením po lešení. Že na basu hraje transvestita, bylo v tu chvíli to poslední, čeho jsem si všiml. Nádherně podvratný důkaz, že hardcore je život. Když jsem krátce potom zahlédl Mörkhimmel, nemohl jsem si jako dirigent Michal ve filmu S tebou mě baví svět nepostesknout: „Zas byly k obědu knedlíky a pívo, co?“

Na doslova kule rvoucí epiku Fleshgod Apocalypse jsem se raději záhy vykašlal. Bylo to jako poslouchat kastráta při kastraci. Slyšet je Travis Ryan z Cattle Decapitation, těžko říct, jestli by je s gustem vykostil nebo by dřív sám umřel smíchy. Naštěstí pro italské taškáře nejzoufalejší výkon toho dne předvedl Kaťák pro všechny, kteří se jinak Katapultu štítí, navíc okořeněný pravým brněnským zoufalstvím. Root, prý z Pekla, vyhráli vlastní ligu v počtu slov „satan“ a „peklo“ za minutu. Stojan na noty přitom sotva mohl víc podepřít Bigbossovy chabé pokusy o metalovou operu. Slovy krále Dobromysla řečeného Veselého:

„Tohle je klasika, dcero, klasika! Tomu se musí smát každý!“
(Šíleně smutná princezna)

Ani z výborných Gorguts jsem si nedal víc než degustační porci dvou, tří skladeb. Na moje tehdejší rozpoložení byl jejich deathmetalový volný styl přeci jen až moc přísný. To, co jsem hledal, jsem našel až u The Number Twelve Looks Like You. Už jejich název naznačoval, že se neberou moc vážně, ale skutečnost dalece předčila očekávání. Stačila jiskra od kabelu, aby éterické jazzové a latinskoamerické kytarové linky zahořely jasným plamenem a shořely na deathcore. Co král bláznů Jesse Korman neuzpíval a neuvřískal, spolehlivě dohnal performancí hodnou Henryho Rollinse z Black Flag. Troufám si říct, že asi nikdo před ním, a to ani vloni Algorhytm, nepřiměl brutalácké kotelníky tancovat masopustní mašinku.

Jediný, kdo jim nejen toho dne, ale v rámci celého letošního festivalu mohl konkurovat, byli Birds in Row v časných ranních hodinách. Těm byl nicméně vnucen lítý boj s nepočetným a unaveným obecenstvem. The Dillinger Escape Plan hrajícím v prestižnějším čase se vedlo jenom o málo lépe. Coby velké a hojně napodobované kapele jim už chyběl moment překvapení a s ohledem na opulentní světelnou show také větší prostor pro koncerty zlidšťující nedostatky. Rovněž zvuková tortura a ničení nástrojů mi přišlo stejně všední jako otrokářům předhození otroka psům v Nespoutaném Djangovi, tím spíš, že páteř setu tvořily novější, klidnější kousky.

„Zrada je jen otázkou času.“
(Armand-Jean du Plessis, kardinál de Richelieu)

Nijak mě neoslnil ani Štormův návrat v čele Master's Hammer. Není to tak dávno, co se nechal slyšet, že nechápe, co lidé na jeho starých a ne moc dobře nahraných deskách slyší. Zbavte je při jejich živé inscenaci technických hrubek i mladistvého nadšení a nebudete chápat taky. Dočkáte se nejvýš divadýlka pro pamětníky, kteří to, co přišlo po Mantras, vnímají div ne jako omyl přírody. Oželet kvůli němu v oktagonu Boris považuji za svoji největší chybu letošního festivalu. Naštěstí jsem byl na témže místě bohatě odškodněn „hipsterským black metalem“ v podání Ultha.

Doufal jsem, že na Metalgate Stage na šílenou „dvanáctku“ plynule naváže nejveselejší norská gothic (?) metalová kapela Madder Mortem, ale tentokrát jsem se v odhadu zmýlil. Ze začátku jsem si musel jejich koncert představovat jiný, než jaký ve skutečnosti byl, aby se mi začal líbit. Kapela se sice postupem času srovnala; opět jsem na sobě cítil každé kytarové a Agnetino kilo i kostku ledu jejího hlasu přejíždějící mi po zátylku, ale kouzlo sedm let starého koncertu se napodobit nepodařilo. I tak to ale bylo památné vystoupení, byť ne jejich nejlepší.

Čtvrtek. Ostrý start prvního dne v kombinaci s pekelným vedrem si vynutil neméně ostrou brzdu, proto jsem se do areálu vydal „na Španěla“ – a nezdálo se mi, že bych i tak přišel o něco zásadního. Folkmetalová Arkona sto let chcíplou vydru nechala ležet, na rozdíl od týden nepraných hadrů. Zato idea panslavské vzájemnosti se v kotli měla čile k světu. Dýchla na mě vskutku mocně, za zvuků samohrajek dechem prosyceným vodkou. Žádná přízeň.

„Jste v pořádku?“
„Jo, dneska se pere.“
(Smrtonosná past 3)

Swans připomněli, kde všude postpunk, industrial či Tool zůstali stát v půli nebo se vydali cestou menšího odporu. Zduchovnělý kravál opět ohýbal časoprostor a leitmotivy řídké jako himálajský vzduch působily závratě a přeludy. Zaříkávač labutí Michael Gira sem tam na chviličku vypadl ze své brahmanské role, aby ho jako proroka vůbec bylo možné brát vážně, a jako obvykle zkoušel, co duchovního najde kdo v tom, co zrovna vyvede, zahraje nebo zazpívá. Nutno dodat, že kratší dvouhodinový set byl všestranně výhodný kompromis. Teprve Swans se totiž podařilo překrýt vzpomínku na úchvatný nástup God Mother.

Z třetiny Emperor, kteří se prostřednictvím Franze Josefa I. stali tváří letošního ročníku, už jsem si tak silné dojmy neodnášel. Že by se až příliš sžili s údělem zvěčnělého mocnáře, na něhož vzpomínat znamená oživovat přežilý sentiment a starým časům neprávem přiznávat přídomek „dobré“? Odpověď není jednoznačná. Ihsahn se konečně dočkal ovací, ale za cenu toho, že popřel všechno, co v posledních patnácti letech podnikal. Jeho raná tvorba usměrňovaná praktiky Samothem a Trymem bez ohledu na to, co všechno se v blacku za tu dobu semlelo, zní i po dvaceti letech vlastně překvapivě nedotaženě. Aby ne, blackmetal, avantgardní nevyjímaje, může Emperor vnímat nanejvýš jako důležitý vývojový mezičlánek.

Proto bylo tak zajímavé si hned po Emperor vyslechnout v oktagonu spolčení Uada, kteří tentýž subžánr pojali současně, a přitom pravověrně. V praxi to znamenalo, že na sálajících blastbeatech obratně opékali špízy poskládané rovnoměrně z plátků hardcoreové a punkové špíny a cibule heavymetalového patosu. Vlahý deštík, který doprovodil následující koncert Opeth, po tomto nahlédnutí do pekelné výhně přišel právě vhod. Na rozdíl od průtrže mračen, která orámovala začátek setu Suffocation a urychlila finále druhého dne.